Pane předsedající, vážené poslankyně, vážení poslanci, pane nepřítomný premiére,

já musím říci, že když sleduji události a zprávy posledních týdnů, tak bych se k tomu nerad vyjadřoval, neboť nejsem vyšetřovatel, nejsem soudce a nejsem ani psychiatr, abych posoudil všechny kauzy v jejich složitosti, abych rozhodl, jestli váš syn, vaše dcera nebo vy sám potřebujete lékařskou péči ohledně duševního zdraví. To není můj úkol, já nejsem soudce, nejsem vyšetřovatel. Ale já jsem už starý muž, který se v politice pohybuje snad 60 let, v zahraniční politice především, který byl dvakrát ministr zahraničí této republiky a tudíž má spoustu známých a přátel po celé Evropě. Při posledních výjezdech ven a setkáních jak se zahraničními politiky, novináři, korespondenty z České republiky zjišťuji všude zděšení z toho, co se u nás děje. Nechápou, jak takové okolnosti můžou u nás panovat, že nevadí, je-li (nesrozumitelné) trestně stíhaný, nevadí výlet na Krym, který, jak známo, je v ruském obsazení. To všechno, že se na mě dívají někdy s útrpným úsměvem, někdy se zděšením, někdy taky s čistou škodolibostí a říkají: co se u vás děje, co se stalo z této země, která před dvaceti lety byla nejrespektovanější v Evropě.

Jak říkám, nejsem soudce. Ale vy, pane premiére, jste v této zemi dostal nejdříve občanství, pak jste tady nabyl ohromné jmění, stal jste se dokonce premiérem. Byl by důkaz minimálně vděčnosti, kdybyste teď odstoupil a nebyl zátěž pro naši diplomacii, nebyl břímě celé České republiky a tou ostudou v celé Evropě a po celém světě. Vy netušíte, jak o nás mluví. Ano, vy jste tady uvedl, kolik zahraničních politiků se s vámi stýká, zdraví vás, zvou vás. Já jsem byl příliš dlouho v zahraniční politice, abych nevěděl, že bohužel zahraniční politika má mnoho podobností s nejstarším řemeslem, co existuje.