Je mi přes osmdesát pět let a přiznávám, že během té poměrně dlouhé doby jsem měl málo příležitostí, ačkoli jsem byl svým otcem vychován k vlastenectví, být hrdý na svou zemi.

Bylo to dáno hlavně tím, že komunistická diktatura zcela změnila obraz této země.

Bylo ale několik výjimek. Když jsem v roce 1958 přijel do Bruselu na Světovou výstavu, jedna rakouská přítelkyně mě upozornila, že se musím jít podívat na československou expozici, že je to zdaleka to nejzajímavější, co je tam k vidění. A byla opravdu báječná, nevěřil jsem svým očím. Ujala se mě tam hosteska, která mě tam provedla, jako německy mluvícího turistu, který měl očividně velký zájem o československý pavilon. Byl jsem nadšený a měl jsem velkou radost, ovšem rychle jsem byl vrácen do reality. Jakmile jsem jí po dvaceti minutách oslovil rodným jazykem, zmizela jako pára nad hrncem.

Druhým takovým momentem bylo, jak se nikoliv naši představitelé, ale zajisté náš lid choval v srpnu 1968. To mě také naplňovalo hrdostí.