Přitom se nejedná o pouze IT specialisty, konstruktéry, strojní inženýry či techniky, ale zejména o klempíře, obráběče kovů, svářeče, mechaniky či nástrojaře. A kritika směřuje zejména na český vzdělávací systém.

Přitom naše země stojí a padá s průmyslovou výrobou. Vždyť počátkem 20.století pracovalo 40% práce schopného obyvatelstva v průmyslu. Po znárodnění se rozšířilo těžké strojírenství a odvětví produkující výrobní prostředky. V roce 1955 vytvořil průmysl hodnotu o 150% vyšší než v roce 1937. V letech 1976 až 1980 byla posílena úloha strojírenského a chemického průmyslu. Po roce 1989 však ztratilo české hospodářství rozpadem RVHP východní trhy a v kombinaci z odstátněním a privatizací došlo ke konverzi průmyslu. Některým odvětvím, například obrannému a leteckému průmyslu zvonila v té době hrana.

Zatímco v roce 1989 existovalo 11 okresů, kde podíl pracujících v průmyslu překračoval hranici 50% pracujících, v roce 1994 existovaly takové okresy pouze tři. V řadě případů nepovedená privatizace, ztráta tradičních exportních trhů a vliv globální konkurence způsobily značný pokles váhy průmyslu na tvorbě HDP. Téměř čtvrtina pracovníků z průmyslových odvětví odešla za prvních šest let ekonomické transformace. Některá odvětví dodnes musí spoléhat na pracovníky ze zahraničí, zejména z Ukrajiny a Slovenska.

To ovšem nemění nic na skutečnosti, že po letech krize máme kvalitní průmyslové podniky, které konkurují svojí kvalitou i službami zahraničním nadnárodním firmám. Dokonce po revoluci tolik opomíjené obory jako je výroba letadel či obranný a bezpečnostní průmysl se dostaly na růstovou trajektorii. Globální informační společnost si vyžaduje deindustrializaci, high-tech obory a systémové zavádění inovací. Dnes 45% zaměstnanců pracuje v průmyslu, existuje růst tržeb se silnou exportní schopností, slušná ziskovost, vyšší produktivita práce než v jiných oborech národního hospodářství a hlavně zdroje růstu nejsou ještě vyčerpány.