Otázkou je, co tím jednotlivé strany myslí. Pokud jde o to, jakou roli by měl v tomto ohledu hrát Evropský parlament, přijatelnost představy, že poslanci Evropského parlamentu jsou vlastně jen z veřejných peněz placenými firemnimi lobbisty, vyvrátil před pár lety britský týdeník The Sunday Times. Ten nachytal hned několik europoslanců, kteří byli za úplatu ochotni spolupracovat s fiktivní firmou a podávat v jeji prospěch pozměňující návrhy. Investigativní novináři měli žně a do té doby jistě slibná politická kariéra nachytaných europoslanců skončila prakticky ze dne na den.

Hranice mezi lobbingem a politikou musí být jasné a veřejnost by si měla tuto hranici pečlivě hlídat. Své zástupce do Evropského parlamentu si volí lidé, aby vyvažovali různé společenské zájmy. Jde o standardní střet evropské levice a pravice, o střet zájmů zaměstnanců a zaměstnavatelů, střet o pracovní podmínky, práva žen, menšin, spotřebitelů i slušných obchodníků a mnoho dalších s dopadem na život lidí v Evropě. Jedním z nich a možná tím nejdůležitějším, je také střet o veřejný prostor, který sociální demokracie nehodlá privatizovat.