Dalo by se říci vzor hodný následování. Vzájemné pochopení, respekt i rozdělení rolí. Proto zpráva o žádosti Arcibiskupství olomouckého o navrácení kroměřížského zámku působí tak trochu jako ledová sprcha.

Kroměřížský zámek byl i v minulosti v poměrně dobrém stavu a nelze říci, že by byl nějak opomíjen, pokud šlo o jeho dlouhodobou údržbu. Investovalo se vcelku průběžně a tak zámek prošel minulou dobou bez větších ztrát.

Velká investice státu se odehrála ve druhé polovině  90.let, kdy byla kompletně opravena fasáda zámku. Jistě i zápis na seznam UNESCO napomohl přízni v získávání dalších investic. Zcela nová zámecká galerie, výstavní prostory mincovny následovaly. Pak dlouho připravovaný a finančně velkorysý projekt Národního centra zahradní kultury financovaný z prostředků EU, jehož nositelem je státní instituce Národní památkový ústav. Optimální model, o kterém se často mluví, spočívá v dlouholeté dohodě, kdy nemovitosti zámku spravuje stát, sbírky jsou propůjčeny olomouckým arcibiskupstvím a za účelem jejich správy je zřízeno tzv. Arcidiecézní muzeum se sídlem na kroměřížském zámku.