Vážený pane předsedající, vážené dámy, vážení pánové. Při projednávání tohoto tisku v prvém čtení jsem říkal před touto Poslaneckou sněmovnou, že mám do značné míry slavnostní pocit, protože jsem nebyl v tomto sále při první Ústavy České republiky a že tento dokument v mnohém skutečně ústavou, ale v tom finančním smyslu, je, čili že je to velmi významný moment.
Nevím, do jaké míry tento slavnostní pocit mohu sdílet, protože v této chvílí není ani jasné, jestli sociální demokracie takový návrh podpoří, nebo je více méně jasné, že takový návrh nepodpoří, takže není ani jasné, jestli návrh bude přijat.
Myslím si, že to, co se nám tady kolegové ze sociální demokracie snaží namluvit je, že je to nějaký návrh exotický, zvláštní, netypický, že v podstatě nemá téměř nikde obdoby, a přitom platí v zemích, které považuji v otázce rozpočtové discipliny za země vzorové. Platí v Německu, Rakousku, Švýcarsku, Polsku.
Mně to připadá jako reprezentativní množina. Dokonce vyslovím tezi, že existuje určitá míra přímé úměry mezi tím, jestli země takový dokument mají a jsou rozpočtově disciplinované, mají zdravou ekonomiku, a nebo takový dokument nemají a zdravé příliš nejsou a zdravou ekonomiku nemají.
Myslím si, že se nemusíme přesvědčovat o tom, že země jako Rakousko a Německo v Evropské unii a Švýcarsko v Evropě patří k zemím, které se mohou chlubit vyrovnanými rozpočty, mohou se chlubit velmi zdravou ekonomikou a velmi zdravými veřejnými financemi. Naproti tomu země spíš jižního křídla Evropské unie - Itálie, Španělsko, Portugalsko, Řecko - takový dokument, jako je rozpočtová ústava, nikdy neměly. Čili nebojím se vyslovit takovou tezi, že určitá míra přímé úměry mezi rozpočtovou odpovědností, zdravou ekonomikou, zdravými financemi a nějakého dokumentu, který zajišťuje finanční stabilitu země, existuje.
Ztroskotává to jako vždy na sociální demokracii, která není schopna trvale po dobu již řady svých posledních předsedů být rozpočtově odpovědnou, není schopna být ani zodpovědnou vůči České republice. Myslím, že tento trend začal za pana předsedy Špidly, kde zdroje byly, za pana předsedy Paroubka, kdy státní dluhy se platit nemusely, a pokračuje za pana předsedy Sobotky, kdy vlastně neplatí už téměř vůbec nic, ani z předešlých tvrzení.
Myslím si, že také za doby předsedování pana poslance Paroubka - a velmi úspěšně v tomto trendu pokračuje sociální demokracie i nyní - svůj program začala vytvářet na základě denních průzkumů veřejného mínění, že si prostě ráno sociální demokracie vytáhne průzkum veřejného mínění a odpoledne se rozhodne jaký bude mít ten den program. Je to tedy trend neblahý a neumožňuje žádnou státnickou dohodu na tom, jak by Česká republika a její ekonomika v zájmu jejích občanů měla fungovat v nějakém střednědobém nebo dlouhodobém horizontu.
Není možná státnická a odpovědná dohoda s partnerem, a bylo by velmi přirozené, aby právě vládní koalice, nejsilnější vládní strana, ale také nejsilnější opoziční strana byly schopny vytvářet nějaké dohody o tom, jak se česká ekonomika bude pohybovat v nějakých střednědobých cyklech, a nejen o tom, jak bude fungovat do příštího rána. Ale právě neschopnost sociální demokracie nějakým způsobem přehlédnout za roh, podívat se za roh, podívat se za horizont nejbližších volebních výsledků, nejbližších voleb, nejbližších volebních zisků neumožňuje takovouto dohodu. A je to velmi smutné, protože v této chvíli promeškáváme už druhou příležitost. A zase díky sociální demokracii, protože musím znovu připomenout, že Česká republika poté, co takovýto dokument mělo pouze Polsko v roce 1997 a Švýcarsko v roce 2001, mohla být hned třetí zemí v Evropě, která mohla mít pevnou rozpočtovou disciplinu stanovenou zákonem na bázi ústavního zákona.
Václav Klaus v roce 2002 dokument velmi podobný, a řekl bych, představte si tu státnickou prozřetelnost více jak před 10 lety, kdy dokument ve velmi podobné textaci, s nějakými mírnými změnami předkládal této Poslanecké sněmovně, kdy takový dokument byl zamítnut v prvním čtení sociální demokracií. A Česká republika i v době, kdy se zrodila i úplně první myšlenka Paktu stability a růstu v roce 1999, bezprostředně po tom, jen něco málo přes dva roky po vzniku tohoto Paktu stability a růstu, mohla být jednou z prvních zemí po Švýcarsku a Polsku, která by takový dokument měla. Mimochodem, Polsko patří mezi k nejzdravějším ekonomikám z hlediska veřejného zadlužení právě z ekonomik nových členských zemí, chcete-li post komunistických zemí, ze zemí střední a východní Evropy, které se do Evropské unie nově připojily.
Česká republika mohla být třetí zemí a jednou z prvních, kdy se proevropská unie ještě daleko před krizí v roce 2011 začala přicházet na to, že s financemi se také něco může dít špatného, že ta doba konjunktury a růstu nemusí být trvalá. Čili takový dokument, kdyby Česká republika již v roce 2002 mezi prvními zeměmi v Evropě přijala, tak ekonomika mohla být samozřejmě ve zcela jiné kondici a v době raketového a zcela enormního ekonomického růstu, přesahujícího 6 % za doby vlády sociální demokracie a jejího předsedy vlády pana poslance Paroubka v té době, tak samozřejmě nemohla by v takové to době zcela bezprecedentně utrácet v době vysokého ekonomického růstu a všechen tento růst promrhat a poslat v niveč. V současné době, v době toho pádu, který samozřejmě v ekonomikách s růstem i pád přichází, je to cyklus přirozený, ale ne dobrý, je to cyklus velmi nešťastný pro ekonomiku, ale prostě přichází, tak v takovou chvíli mohla mít rezervy. Tak jako domácnost si tvoří rezervy v době, kdy vydělává přebytky, tak si na doby horší, na doby stárnutí, nemocí, krizí, prostě něco šetří. Takže my jsme si nenašetřili a samozřejmě tato vláda není v záviděníhodné situaci, protože v době, kdy celá evropská ekonomika jde ke dnu, tak i Česká republika pochopitelně jde ke dnu svou ekonomikou a není kde brát, nejsou žádné rezervy, žádné přebytky. Čili této situaci by takový dokument mohl bránit.
Státnická dohoda se sociální demokracií bohužel možná není. A velmi mě to mrzí, protože dohoda s nejpřednější opoziční stranou by velmi přínosná byla, tak skutečně každodenními průzkumy veřejného mínění skutečně uvažuje momentálním volebním ziskem, momentální vidinou volebního zisku a momentálními volbami a není v těchto státnických odpovědných a střednědobých dimenzí schopná uvažovat. Takže musím říct, že v této chvíli promeškáme tu příležitost možná po druhé, protože jednou jsme ji promeškali, a to znovu připomínám, již více než před 10 lety, kdy sociální demokracie v roce 2002 takový to obdobný návrh zákona zamítla již v prvním čtení. Teď se ten zákon dostal do druhého čtení, ale musím říct, že jsme v situaci, kdy jsme velmi blízko toho, že po druhé v historii České republiky zmeškáváme příležitost pro zdravé finance a zdravé hospodářství pro její občany. A mě to mrzí. Děkuji.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PSP ČR
