Klapky v barvách trikolóry mají tento fakt zaslepit. Zamlčují se a zkreslují všechny souvislosti vzniku Československa, mlčí se o vině těch, kdo ho rozbili. Záměrně nikdo nezmiňuje úspěchy naší země v letech 1948 až 1989, k nimž bychom se s hrdostí měli všichni hlásit. Průmysl, zemědělství, bytová politika, zdravotnictví, kultura, a tak bych mohla pokračovat. Obrovský kus práce, který zde vytvořila poválečná generace, hodnoty, z nichž žijeme dodnes, a které jsou dnes beze studu očerňovány.

Jednou z mnoha oblastí, kterou nám mohl svět závidět, bylo československé školství. Promyšlený systém odpovídající potřebám pracovního trhu, kvalita a dostupnost zaručující rozvoj každého jedince podle jeho schopností a potřeb, včetně těch, kdo potřebují speciální přístup. Právě systém našeho speciálního školství byl také vždy vysoce hodnocen odborníky u nás i v zahraničí. Zřejmě právě proto čelí už 30 let útokům a snahám o likvidaci. Pod nesmyslnou lidskoprávní zástěrkou je veřejnosti vnucována představa, že všichni musí být vzděláváni společně, bez ohledu na možnosti dítěte a podmínky té které školy. A tak to odnášejí všichni. Běžní žáci, kteří zvolňují tempo a jsou rozptylováni „inkludovanými“ dětmi a jejich asistenty, postižený žák, kterému je odepřeno zažít pocit úspěchu a navíc je paradoxně víc vyčleněn, než kdyby byl v menším kolektivu speciální školy pod odborným vedením kvalifikovaných speciálních pedagogů. Odnáší to i administrativou zavalená učitelka, která neví, co dřív. Zda se věnovat běžným žákům, dětem se specifickými poruchami učení či chování, těm se smyslovým či mentálním postižením, autistům, dětem mimořádně nadaným a dalším.