Před šesti lety jsem navštívil Bělorusko. Byl jsem tam srdečně přijat, a tím nemám na mysli červené koberce ve státních institucích.

V noci jsme vyrazili za hlavní město do lesa Kuropaty. Je to smutně proslulé místo, kde jsou pohřbeny desetitisíce, možná statisíce obětí Stalinova režimu. Později zde na památku nevinných obětí vztyčili množství křížů. Bylo poznat, že se o místo starají desítky neviditelných rukou. Sněhem šly stovky stop, u křížů se zastavovaly, a pokračovaly dál. Přidal jsem se a kráčel tím temným mlčenlivým lesem od jednoho kříže ke druhému. Zkoušel jsem si představit hrůzy toho místa. A otevřít v sobě nejen prostor pro naději ve spravedlnost, která je silnější než politická zvůle, ale i pro odpuštění. Pamatuji se, že mi byla hrozná zima, ale ještě víc se mi zadíral pod kůži majestátní smutek z utrpení nevinných.

Také proto mě později silně zasáhlo, když Alexandr Lukašenko dal 70 křížů odstranit z moci úřední. Strhávání křížů na takovém místě je pro mě výrazem čirého barbarství. 
(ZDE)

V rámci prohlídky hlavního města Minsku mě mí průvodci vzali také na soudní přelíčení s bojovníky za svobodu, abych jako cizinec „viděl a nemlčel“. Ukázali mi i vazební věznici, pochmurnou budovu obehnanou vysokou zdí s ostnatým drátem. Tehdy jsem nemohl tušit, jak brzy se tam mnozí z mých přátel dostanou… A jsou tam vězněni dodnes, zcela v rozporu s právem. Vazba v Lukašenkově zločineckém režimu dávno neslouží k objasnění podezření, ale je zneužívána k omezení svobody, a to i na dlouhá léta.