Když jsem byl před šesti lety poprvé zvolen senátorem za Brno, vládl republice Mirek Topolánek a ve zdravotnictví Julínek se Šnajdrem právě zaváděli asociální zdravotnické poplatky. Lékařská péče se začala dělit na standard a nadstandard, přičemž hrozilo, že placená bude většina běžných zdravotnických úkonů. Po zdravotnictví se zkrátka chtělo, aby neléčilo, ale především vydělávalo; a to byl také důvod, proč jsem se rozhodl angažovat v politice. Bylo logické, že jako lékař, který celý svůj život pomáhá pacientům, všechny své síly věnuji na zlepšení kondice českého a brněnského zdravotnictví. Ve Výboru pro zdravotnictví a sociální politiku Senátu ČR jsem se snažil především navrhovat a poctivě vylepšovat všechny zákony týkající se zdravotnictví a sociální péče.

Za svoje hlavní úspěchy považuji:

Podpis ústavní stížnosti proti amnestii Václava Klause

Hlasování proti přijetí zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi

Podpora boje proti hazardu, snaha o prosazení jeho úplného zákazu