Je to přes deset let, co jsem dělal paní spisovatelce Zdeně Frýbové “odborného” poradce. No, vlastně po mně pro svoji knížku chtěla vymyslet, jak zavraždit prezidenta, aby to bylo uvěřitelné a neobjasnitelné. Dodnes se mi vybavují chvíle, kdy mi v trošku rozjitřené době po mém odchodu od policie zazvonil telefon a na druhém konci se ozvalo halasné “Tak pane doktoré, už jste vymyslel, jak zamordujeme toho prezidentá.”

Byla to paní Frýbová, která mě dokopala k tomu, abych po své první knížce Jak se zavírají tuneláří, která byla spíš literaturou faktu, zkusil napsat román. Do té doby jsem si myslel, že tohle je činnost jen pro vyvolené. Copak já vím, jak se vůbec něco takového píše?

Ale zkusil jsem to. První třicet stránek. Přinesl jsem jí to ke konzultaci a čekal bouřlivý smích. Přečetla a řekla. “Dobrý. Zkrátit věty. A dělat odstavce. A víc přímé řeči. Padejte psát dál.” Byl jsem nadšený. Kousnul jsem se a za šest týdnů byla napsaná celá knížka. Paní Frýbová přečetla a řekla “Dobrý, akorát ty ženský postavy vám nejdou. Vy ženskejm moc nerozumíte, co? Ale dobrý, padejte hledat vydavatele.”