Vždyť evropská i česká vládní mašinérie přilévá do našeho legislativního prostřední jednu zbytečnou regulaci za druhou, enormně roste byrokratická zátěž živnostníků i občanů a nade vším čím dál zřetelněji vládnou byrokraté, inspektoři a kontroloři vybaveni stále většími kompetencemi a možností subjektivního pokutování.
Do toho sem tam vstoupí i Ústavní soud, který má být garancí ústavnosti a ochrany těch nejvyšších práchních principů v naší zemi. I když je v každé demokratické společnosti naprosto správné, abychom všichni respektovali pravomocná rozhodnutí soudů, nezbavuje nás to možnosti mít především v oblasti základních principů fungování naši země třeba i kritický názor. A přesně to je můj případ, když pročítám nález Ústavního soudu, který shodil ze stolu stížnost skupiny 25 senátorů, jež jsem měl tu čest zastupovat. U nejvyšší soudní instance jsme se domáhali zrušení té části novely zákona o potravinách, která nařizovala supermarketům nad 400 metrů čtverečních, aby povinně nabízely a zdarma odevzdávaly neprodané zboží potravinovým bankám – resp. neziskovým organizacím, které je pak dále budou přidělovat humanitárním či charitativním organizacím.
Vzpomínám si, že už při projednávání zákona v Senátu a následné iniciaci ústavní stížnosti nad námi mnozí rádoby aktivisté a humanisté ohrnovali nos s tvrzením, že je přeci správné, aby potraviny, které by jinak skončily v kontejneru nebo na skládce, pomohly lidem, kteří nemají dostatek peněz na nákup jídla. Ano, i já jsem přesvědčen o tom, že pomáhat je normální a správné, dokonce by to měla být společenská odpovědnost každého úspěšného podnikatele. Ale musím z principu naprosto odmítnout to, že by tato povinnost měla být ukládána zákonem.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV