Vážené kolegyně senátorky, vážení kolegové senátoři, zaprvé na úvod bych chtěl poděkovat za tu nominaci a říci, že si toho velmi vážím, že osobně považuji za velkou čest možnost být nominován na pozici předsedy Senátu. Zároveň znovu upozorňuji na jednu věc, kterou si myslím, že je třeba mít, ať jsme v jakékoli pozici, v podstatě v jakémkoli zastupitelstvu nebo zastupitelském sboru, v jakékoli funkci, na mysli, a to je, že i ten předseda Senátu je pouze první mezi rovnými. Každý z nás má jeden hlas, tím pádem při hlasování je každý hlas stejně významný. To si myslím, že je pravda, která by se měla promítat i do jakékoli funkce, do jakékoli pozice, kterou zastáváme nebo jsme mohli zastávat.

Když si vzpomeneme, že jsme si před 2 dny připomínali 106. výročí od vzniku samostatného Československa, to bylo i období, kde se rozhodlo tom, že vznikne tehdy československý Senát. Československý Senát začal pracovat poprvé 26. května 1920. Když jsem si procházel jeho činnost, dospěl jsem k jednomu vlastně logickému poznatku, zároveň zajímavému poznatku, a to je, že prvorepublikový Senát prošel celkem čtyřmi volebními obdobími a vždycky při zahájení všech čtyř volebních období byl přítomen předseda vlády, byl přítomen premiér, ať to byl Vlastimil Tusar, ať to byl Antonín Švehla, František Udržal nebo jako poslední Jan Malypetr.

My jsme tu tradici nenavázali při vzniku českého Senátu. Myslím si, že bychom to měli udělat, protože ty role Senátu nejsou jen v tom, že by měl radit, být poradcem, tím, kdo stráží, hlídá naše hodnoty nebo chrání to, jak náš systém funguje, ale také by měl mít v sobě symbolickou hodnotu toho, že bychom měli být jakýmsi svorníkem našeho parlamentního systému, měli bychom být schopni komunikovat s vládou, s Poslaneckou sněmovnou a s prezidentem. Jak to vyjádřit lépe symbolicky než tak, že vždy na začátku volebního období, ať je premiérem kdokoli, bude pozván na 1. schůzi Senátu, aby to bylo zřejmé i veřejnost, která naše jednání sleduje.