Vážená paní předsedající, kolegyně a kolegové. Já se vlastně hlásím jenom z rozpaků a s omluvou, protože naše mužstvo nevstřelilo gól, jak jsem očekával. Vždycky při nějakém, ani nebudu říkat utkání, budu říkat při hře, a nedošli jsme k usnesení. Což by ale nemělo znamenat, že z ryze pragmatického hlediska, kdybychom nediskutovali a zvedli ruku pro to, co tady navrhuje pan ministr, uděláme dobře. Protože moc jiného ani dělat nemůžeme, aby systém fungoval.

Ale k tomu celému problému, jak tady byl nastíněn, možná pár slov. Víte, ony jsou to všechno hry, které se každoročně budou dělat s tím přerozdělováním, jsou jenom daň za sen mnohých, že v této zemi existují nějaké zdravotní pojišťovny, které si konkurují. A kterých, kdyby jich bylo méně, tak by ubylo konkurence a bylo by hůře. To je sen mnohých. A pokud ho budou snít a budou si ho prosazovat, tak takto budeme přerozdělovat, hledat koeficienty, už tak složité vzorce, že se v nich nevyznáte. K této problematice říkal Lao-c' před 2500 lety dvě věty. První:„Jen proto, že bloudíme, je o čem mluvit.“ A druhou: „Nádoba, aby se mohla naplnit, se musí nejprve vyprázdnit.“ Čili budoucnost je v jednoduchosti.

Jestliže si pojišťovny z principu nemůžou skoro v ničem konkurovat, protože kdyby si v něčem konkurovaly, tak by to byla nerovnost a už by se po tom šlo. A jsou to distributoři zdravotní daně, vzniká otázka, kterou si kladli v Británii, teď opouštějící ES. Před 30 lety, když zaváděli systém MHS, jednotné zdravotní služby, a NICE, který vyhodnocuje a dělá studie efektivity průběžně. K tomu se před deseti lety trošku odhodlal i německý AMNOG, který to zase dělá pro těch takzvaných sto pojišťoven německých, které ale jedou podle jednotného vzorce. A nebo se můžeme inspirovat v Izraeli, kde jsou 4 pojišťovny, ale tam vědí, že u jedné se připlácí, u další nevědí, proč se připlácí, a ví se, že jedna je vojenská apod.

U nás je matoucí trošku čeština, protože zdravotnictví je jednotné i množné číslo. Takže když říkáme zdravotnictví, tak vždycky míníme to jedno naše jediné úžasné. A v zásadě jde o 7 druhů zdravotnictví – státní, krajské, městské, obrana, církve, velké řetězce, malé skupiny a jednotlivci. A u sedmi pojišťoven vzniklých podle dvou typů zákonů, ze zcela neznámých důvodů a navíc operujících v regionech groupovaných třeba u VZP. Taky do sedmi skupin jenom prostou matematickou kombinatorikou si můžete spočítat pro kdejaký výkon, co se všechno může dít. A tento systém, samozřejmě ta komplexita bují, narůstá a každý rok ten či onen ministr se musí hrozně snažit, aby to ubalancoval vždycky v tom roce. Protože největší div vždycky na zdravotnictví je, že při té komplexitě to pořád funguje.