Veřejnoprávní Ratolesti České televize nepřekvapily. Šablonovité zpracování problematiky transgender ve druhém díle Brácha se nesly v duchu aktivistické rétoriky, která na sílu tlačila téma genderové dysforie. Není to lehké téma, byť z dnešní mediální masírky pramení pocit, že není školní třídy bez dítěte, které by nechtělo být v těle druhého pohlaví.

Typicky utrápený výraz Ani Geislové, která ztvárňuje roli adiktoložky, vytvářel rámec za vlasy přitaženého příběhu. Spiklenecké spolčení ředitelky základní školy, která nemá ráda „odlišné“ děti, s ředitelkou pedagogicko psychologické poradny, které vyústilo ve falšování listin, nereálný přesun dítěte do speciální školy bez vědomí rodičů, otec pochlapsku odmítající přijmout pohled své dcery, matka požensku odmítající sdělit otci pravdu, výchovná poradkyně s přebujelými kompetencemi. Všechno z toho se stává, ale kýčovité líčení v podání veřejnoprávní televize tak těžkému tématu škodí a celý příběh, spíš bramboračka, je ve finále stejně tak reálný jako Anna Boleynová, manželka Jindřicha VIII., v podání Jodie Turner-Smith.

Je fajn, že si paní adiktoložka všimla, že dětí s problémem přijmout vlastní identitu přibývá. Prý ji to překvapuje. Mě ne. 100x nic umořilo vola. Pokud se o transgender problematice budeme bavit v duchu debaty o nejlepším bramborovém salátu, pánbůh s námi. Paní adiktoložka přirozeně tápající mamince jen tak mimoděk sdělí, že řešením mohou být blokátory puberty a že když si to dcera rozmyslí, přestane je prostě brát. Jak prosté a vzrušující. Kdo by si to ve 12 letech nechtěl vyzkoušet.