Vážený pane místopředsedo, vážený pane ministře, vážené kolegyně a vážení kolegové,

projednáváme bod dnes, kterým volně navazujeme na naše usnesení a na naše jednání, které jsme absolvovali v závěru loňského roku. Bylo to přesně 17. prosince 2020, kde jsme se zabývali tou situací, která se týkala aktuálních omezení v důsledku nouzového stavu. Z tohoto místa ještě jednou děkuji, dělala jsem to tehdy, tak to zopakuji, panu místopředsedovi Senátu Horníkovi, který tu agendu tehdy přednesl, byl iniciátorem, navrhovatelem toho bodu, v němž se snažil upozornit, to byl vlastně ten první krok, v něm se snažil upozornit na nelehkou situaci, která se týkala například celé oblasti sportu se zřetelem k těm, kteří podnikají na horách a věděli, že je čeká obtížná sezóna. Chtěl slyšet tedy pozici vlády, co s tím bude moci dělat.

My jsme přijali usnesení, které mělo 7 odstavců, I až VII. Ještě si vzpomínám v této souvislosti na slova paní senátorky Šárky Jelínkové, předsedkyně klubu KDU-ČSL, která tady měla oprávněnou námitku, zda to usnesení, zda všechno to, co tady říkáme, se odrazí v nějakou relevantní odpověď vlády, zda to nebude jenom takové plácnutí do vody, zda Senát si nějak neodfajfkne povinnost promluvit v zájmu občanů a bude to bez jakéhokoliv výsledku. Ta oba v nás byla ve všech samozřejmě. Čekali jsme, jestli to naše usnesení, které vyzývalo vládu k odpovědi, jestli a jak tedy bude zodpovězeno. Nevím, kdybych se měla obrátit na paní senátorku Jelínkovou, tak bych teď musela říci, že, nemohu mluvit za pana navrhovatele tehdejšího, ale za sebe jako zpravodajku tehdejší, tak bych musela říci, že to naše usnesení bylo splněno možná na 20 %. Děkuji z tohoto místa panu ministrovi Blatnému, který nám svou odpověď, o které můžeme diskutovat a můžeme se k ní vymezovat, můžeme s ní souhlasit nebo nesouhlasit, ale nějaký materiál, který popisoval ty otázky týkající se vakcinace, tak nám zaslal. Ale ty body, které byly, jak říkám, I až VII, tak body I až III se týkaly zdravotnické otázky, na kterou, jak říkám, jsme odpověď dostali. Může být předmětem naší dnešní debaty. Bod IV se týkal zejména ekonomických otázek. Na to nám vláda neodpověděla vůbec. Bod V byl spíše takové, když to řeknu populárně, sport a podnikání ve sportu a vše, co s tím souvisí. Odpověď nula. Bod VI se týkal kultury, velmi komplikované situace v oblasti kultury. Odpověď nula. Bod VII se týkal závažné otázky svobody médií v České republice, kde jsem upozorňovala s vaším souhlasem, protože to bylo prohlasováno, žádali jsme vládu, aby přestala s omezováním přístupu médií na vládní tiskové konference, konkrétně se to tehdy týkalo serveru Forum24. Uváděla jsem zde, že tito redaktoři nemají povolení se zúčastnit přes opakované žádosti oficiálních tiskových konferencí a že to naráží podle mého přesvědčení na svobodu slova, která je základním předpokladem fungování svobodné a demokratické společnosti. Čili na všechny ostatní body jsme odpověď nedostali.

Já teď nemohu vinit pana ministra Blatného, spíše se ho pokusím zeptat, jakým systémem tedy ta odpověď byla tvořena. Jestliže Senát s podpisem pana předsedy Senátu odešle vládě usnesení naše, ve kterém ji žádá a vyzývá k odpovědím, pravděpodobně došlo k nějakému delegování tohoto úkolu. Nevím, jak se stalo, že alespoň část tedy odpovědi jsme dostali od pana ministra Blatného, zda to delegování už se netýkalo těch dalších oblastí, proč zůstal naprosto mlčenlivým ministr kultury, proč se neozvali aspoň v rámci tedy té oblasti sportu a podnikání ministryně Schillerová nebo ministr Plaga, to je mi velkou otázkou. Na tuto systémovou věc bych se chtěla zeptat, jak se nakládá s materiálem Senátu na jednání vlády. Zda premiér, který to dostane, někomu řekne: Vyřiďte to, ujměte se té odpovědi. A jak to postupuje tedy dále?

Protože pokud bychom se spokojili s tím, že nám vláda neodpověděla, tak Senát sám sebe by znevážil. Pokud má plnit svou roli a má být důrazem a vymáhat tedy odpovědi na otázky, které po vládě žádá, musíme trvat na tom, že přestože jsme zatím dostali jenom dílčí odpověď, musíme trvat na tom, abychom dostali odpověď celou. Jednou jsme si to přáli a není důvodu, aby vláda prostě si řekla: Něco jim pošleme, to je jedno, oni to možná stejně nebudou číst, ví bůh, co s tím udělají. My si to taky odfajfkneme a bude pokoj. Já si myslím, že ta situace je tak vážná, že jedna každá z nás, jeden každý z nás má denně plné e-maily lidí, kteří jsou zoufalí a potřebují se nějak zorientovat v té situaci. My jim máme zprostředkovat odpovědi. Proto se ptáme těch, kteří nám je mají poskytnout. Jestliže je nedostáváme, vše zůstává na půl cesty a frustrace ve společnosti roste. A nedůvěra k tomu, že tuto situaci zvládneme, se významně zvedá. To je na úvod toho, co máme za sebou v podobě toho usnesení. Já si myslím, že musíme trvat na tom, aby tak jak jsme jej přijali, tak aby tak bylo také naplněno.