Pane ministře, pane předsedající, vážené senátorky, vážení senátoři. Tady v lavici, jak jsem seděla, tak když jsem slyšela svoje předřečníky, řekla jsem si, že bohužel musím vystoupit.

A teď se určitě pan ministr chystá, že na některé z těch tezí, které tady byly, odpoví. Nicméně já si tedy dovolím říct asi toto. Určitě jsem potěšena tím, že je deklarováno, že došlo k dohodě a že tedy nebudou blokovány stavby, kde jsou stavby i v mém volebním obvodě, které veřejnost určitě netrpělivě očekává. Takže ano, tomu jsem velmi ráda.

Ale teď tedy si řekněme, že ten zákon se stal politickou záležitostí. A zdá se, že skutečná debata, která by měla v parlamentu být, možná byla trošičku podceněna.
Víte, ten zákon hasí chyby mnoha minulých let. Evropská komise řadu let upozorňovala Českou republiku na její povinnosti převzít do své legislativy závaznou směrnici o posuzování vlivu na životní prostředí a veřejné zdraví. Česká republika dlouho odolávala, v uvozovkách. Až se dostala k Evropskému soudnímu dvoru, kde v roce 2010 již byla Česká republika za své pochybení de facto odsouzena. Trvalo to dalších 5 let, než byl konečně v roce 2015 přijat zákon 39/2015, kterým byl novelizován zákon o posuzování vlivu na životní prostředí, kdy se touto novelou Česká republika snad srovnala, někdo říká přiblížila, evropským standardům.