Dobrý den, vážená paní ministryně, vážení páni kolegové, kolegyně, já mám na úvod jednu dobrou zprávu, budu velmi stručná. Původně jsem chtěla komentovat některé záležitosti ohledně bezpečnosti naší země, co a jak si kdo pod tímto pojmem představuje, co vyžaduje za kroky, které musíme udělat a tak dál. Ale domnívám se, že na to si každý z nás udělá svůj názor. Máme spoustu informací, mnoho informací, ještě více, než každý občan této země. Nicméně, co jsem v podstatě neodolala okomentovat a musím komentovat, protože se dnes a denně pohybuji mezi lidmi na radnicích a všude, tak mě velmi, v uvozovkách to chápejte, děsí věty, kterými to vždycky začíná.

Vždycky v historii... Že otázka bezpečnosti, samozřejmě podepisuji, co řekli kolegové, je povinností každé vlády. To podepíšu i poslepu. Nicméně jak si tuto bezpečnost představujeme? Co k tomu vede? Zda jsme v tuto chvíli, jak tady padalo od mé předřečnice, ohroženi a tak dál, to už je potom věc výkladu. Tak jak právo je věcí výkladu, podle mého názoru je velmi nebezpečné i v těchto souvislostech vyslovovat věty, že otázka bezpečnosti je otázkou, protože to je povinnost vlády, o které se nemusíme bavit s občany. Není povinností vlády ptát se občana, jak v těchto věcech bude postupovat, není povinností vůbec diskutovat s občany o těchto otázkách. S občany je nutné diskutovat o absolutně, a to slovo podtrhuji, o absolutně všech otázkách. Všechny tyto otázky se jich dotýkají. Dotýkají se rozpočtu naší země, dotýkají se dalších otázek, které tady padaly a které jsem řekla, nebudu je komentovat, nebudu s nimi polemizovat, každý si na ně dělá svůj názor.