Šesták (HOPB): Návrh směřuje k tomu, aby byla posílena pozice autorů při vyjednávání

Hezké dopoledne, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, vážená paní předsedající, vážený pane ministře. Jak bylo řečeno, autorský zákon, který dnes máme k projednání, je transpoziční zákon. Bohužel, ale jak už tradice obyčejně u autorského zákona nám ukázala, tak se celý problém autorského zákona zužuje víceméně do roviny komunikace mezi kolektivními správci děl a koncových uživatelů. Zákon se ale jmenuje autorský zákon a je na místě se ptát, a myslím, že nejsem ani první a bohužel ani poslední, kam se ztratil autor, kam se ztratila právě ta podpora tvůrčího myšlení, tvůrčího prostředí. Pan kolega Oberfalzer to už ve své zpravodajské zprávě zmínil a myslím si, že tady je především nutné skutečně si uvědomit, že se má jednat o kultivaci našeho duchovního života. Určitě celá doba k projednávání toho zákona, která nás teď čeká, tak budeme se daleko více bavit o právě tom vztahu kolektivních správců děl a koncových uživatelů. Ale myslím si, že ten problém je daleko hlubší a víceméně i svědčí o nás. Něco o nás vypovídá, jak si tato společnost váží duševní práce. Bohužel, po první světové válce došlo k devastaci tohoto vztahu k duševní práci, k duchovním hodnotám. My teď neustále ještě sklízíme plody tohoto ničení, kdy ti, kteří produkovali duševní kvalitu nebo duchovní díla, v tomto případě nejenom umělecká, ale i vědecká i v oblasti vzdělání, tak byli kolikrát ostrakizováni, a nějak se nám to zahnízdilo v podvědomí, že třeba v oblasti té duševní práce, konkrétně v umění, že to lidé dělají ve svém volném čase pro svoji zábavu a asi něco bychom jim za to měli dát. A tím jsme se velmi výrazně odtrhli právě od té západní civilizace, kterou se zaštiťujeme, když bráníme své hranice před přílivy jiných vlivů třeba duchovních, protože my přece patříme k jinému civilizačnímu prostoru. Ale ten jiný civilizační prostor si právě těchto hodnot, těch duchovních hodnot, si velmi váží. Bohužel klesá i tím pádem ale potřeba a porozumění k duševní práci. Když se člověk třeba zajímá o to, kolik lidí čte romány, kolik lidí potřebuje poezii, kolik lidí potřebuje výtvarné umění nebo vážnou hudbu, tak tam zjišťujeme bohužel klesající trendy a objevuje se to bohužel ale i v té podpoře. Proto bych si dovolil vaši pozornost napřít k těm dvěma pozměňujícím návrhům, které zmínil pan kolega Oberfalzer, a to je otázka půjčování knih a poplatků autorům a knihkupcům, a potom k tomu druhému spravedlivá odměna autorům za audiovizuální díla.

To první, tam se povyšuje ten poplatek autorům za půjčená díla a zavádí se, nebo navrhuje se poplatek knihkupcům, a to z jednoho prostého důvodu. Pokud budete mluvit s nakladateli, s knihkupci, tak zjistíte, že právě ta okrajová literatura v uvozovkách, jako je náročná literatura, poezie, ale i vědecká díla, odborná literatura, kolikrát jsou financována právě nakladateli, kteří si na to musí vydělat tou komerčně zajímavou literaturou, a protože mají nějakou odpovědnost za tu společnost, tak část toho zisku refundují do těchto okrajových žánrů.

Když se podíváte, v kolika nákladech se vydává třeba poezie, tak jsme řádově dole než před několika desítkami let. Když se podíváte, jak ta literatura je vybavena třeba ilustracemi, můžete vidět, že před x desítkami let, a to byla doba, která devastovala tento vztah, nicméně z nějakých důvodů, to je pro hlubší analýzu, tak mohli ilustrovat třeba nejlepší naši malíři, nejlepší naši ilustrátoři. Byly prostředky na to, aby třeba dětská literatura měla ty nejlepší autory. Vzpomeňme si třeba na Jiřího Trnku nebo Zrzavého atd. To se ztratilo. Bohužel, je na společnosti, aby tento handicap narovnala. Tímto si myslíme, že by bylo dobře, aby tím půjčovným nebo zaplacením za to půjčovné se část těch nákladů vrátila nakladatelům. Jak už bylo zmíněno, nejednalo by se o velkou částku, pokud by to nebyla ta koruna, která se asi počítá na 200, 250 milionů, tak by se jednalo o částku něco přes 100 milionů, která by šla ze státní kasy. Jestliže veřejné zdroje tady máme k řadě podpor oblastí, které jsou diskutabilní, nejsou úplně třeba v zájmu celé společnosti, tak vztah k literatuře, vztah ke vzdělání, vztah k umění, to je v zájmu celé naší společnosti. K tomu bych se velmi přimlouvat.

Co se týká toho druhého pozměňovacího návrhu, vím, že vzbuzuje a ještě bude vzbuzovat třeba řadu diskusí, to je ta spravedlivá odměna autorům za audiovizuální díla, samozřejmě, tady se dostáváme do jiných tlaků, protože tady proti sobě stojí autoři a stojí tady proti sobě výrobci, velcí distributoři, a tím pádem daleko silnější lobbistické zájmy.

Navrhovaná úprava je ale koncipovaná tak, aby akceptovala to, že když někdo, ten výrobce dá prostředky na výrobu toho díla, tak potřebuje nějakou dobu, aby se ten vklad mu vrátil. To je stanoveno na 10 let. To znamená, že ta dodatečná odměna by nastávala až po 10 letech užívání díla, kdy je spočítáno, že by se asi mohly vrátit ty náklady.

V současné době je to jinak. V současné době ta situace, že díla vyrábí buď soukromí producenti, nebo Česká televize a poté komerční televize.

Nejvíce audiovizuální díla vyrábí televize Nova a poté televize Prima. Tantiémy, ten pravidelný podíl na provozování toho díla, platí Česká televize. Jenom Česká televize. A to ještě v případě, že je sama výrobcem. Pokud do toho vstupuje soukromý koproducent, tak Česká televize neplatí. Televize Nova a televize Prima ve smlouvách žádné tantiémy nemají. Tam si uvědomme, jaká je ta pozice, protože ta odměna by se vztahovala pouze na režiséry a scénáristy těch audiovizuálních děl, jaká je jejich pozice? Jejich pozice je, že vyjednávají s tím producentem. Ten producent jim dá nějaké podmínky. Oni mohou samozřejmě ty podmínky odmítnout, ale potom se připravují o práci. Oni jsou v pozici daleko slabšího vyjednavatele. Nedělejme si iluze, že v současné době jsou tak silná jména nebo komerčně zajímavá jména, kdyby se třeba soukromí producenti přizpůsobili. My jsme velmi malý trh. Ten trh tím pádem zabraňuje i těm autorům, aby za ta díla měli tu patřičnou odměnu. Takže ten režisér nebo scénárista kolikrát prostě souhlasí s jednorázovou odměnou, s tím, že jsou vykoupena jeho práva, jeho další podíl na tom komerčním úspěchu. O tom komerčním úspěchu samozřejmě nikdo neví. A teď si ale vezměme, že jeho dílo, jeho vklad je ale zárukou toho komerčního úspěchu. Ono to potom i vede k takovému pokřivení té umělecké tvorby, že se ti autoři snaží dělat to rychloobrátkové zboží. Oni nemají tu vůli, tu tendenci, tu ctižádost třeba dělat co nejkvalitnější díla, která stojí čas. Oni nemohou tím pádem si vydělat tolik peněz, aby se věnovali psaní scénáře třeba rok. Ale když si vezmeme, kolik času stojí třeba napsání románu, tak ze školy víme, že romány se psaly 2 roky, 5 let, 10 let. A ti lidi za něco museli žít.

V dřívějších dobách autorská práva nahrazovala určitá ochrana bohatých lidí. Divadla měla své ochránce v královských rodinách nebo ve šlechtě. Nebo je měli v bohatých rodinách. Beethoven, když uváděl díla, tak prostě šlechtická rodina mu dávala celoživotní apanáž s tím, že jeho díla budou hrána poprvé u nich. A to byla forma té autorské odměny. Jemu to dávalo možnost pracovat. A pracovat tak, aby jeho díla byla nesmrtelná.

Takže tady je tento handicap. Ale tímto návrhem by se vyrovnávala ještě jiná nerovnost, a to, že třeba u skladatelů hudby toto není. Skladatelé hudby toto právo mají. K tomu samému filmu mají podíl na provozování toho díla. Ale režisér a scénárista to nemají. Samozřejmě, že někdo třeba může namítnout, že existuje již tzv. bestsellerová doložka, obsažená v § 2374 občanského zákoníku. Toto ustanovení kromě jiného říká, že je-li původní odměna tak nízká, že je ve zřejmém nepoměru k zisku z využití licence a k významu předmětu licence, pro dosažení takového zisku má autor právo na přiměřenou odměnu.

Jenomže tato doložka byla aplikovaná na knižní produkci, nedá se aplikovat, byť tím soukromí producenti argumentují, nedá se aplikovat na tento audiovizuální svět. Dokladem toho je, že nebyl za tu dobu, co platí, nebyl jediný soud, který by byl veden.

Samozřejmě, dokážeme si představit, že pokud by vůči producentům, soukromým producentům, se autor postavil, že by se postavil, že by to dovedl k soudu, tak ten člověk už nemá šanci se na tom trhu uplatnit, na tom soukromém trhu.

Takže tento návrh směřuje k tomu, aby byla posílena pozice při těch vyjednáváních autorů, aby ta možnost té dodatečné odměny při komerčním úspěchu, po 10 letech se jí nemohl on zříci, aby byla prostě zafixovaná jako povinnost.

Já si uvědomuji, chápu, že řada z vás může mít nad tím své otázky, protože dostávají informace z té druhé strany, právě od těch soukromých producentů, kteří to zpochybňují. Já to respektuji, proto bych ale prosil při projednávání, abyste vzali v potaz mé argumenty, ale abych nebyl překážkou, nebo tento návrh nebyl překážkou pro schválení důležitých změn, které jsou uvedeny v návrhu jednotlivých výborů, které by zabránily třeba přijetí v Poslanecké sněmovny, tak bych požádal nebo navrhl, aby o tomto bud, tedy č. 2, se hlasovalo zvlášť. Je to č. 2 toho usnesení garančního výboru.

Jinak bych řekl ještě k tomu návrhu, který padl předtím, přístup na veřejná díla, která jsou zhotovena z veřejných zdrojů, já teď nedokážu úplně domyslet všechny důsledky, ale třeba divadelní tvorba, divadla jsou z veřejných zdrojů. A tam si neumím představit, že by autoři atd., že by to bylo otevřené, protože bychom porušili úplně základy autorského práva, protože právě filharmonie nebo orchestry a divadla právě jsou financovaná v naprosté většině z veřejných zdrojů u nás. Ale to je asi otázka další interpretace.

Děkuji.