Mohli bychom sice tuto diagnózu zmírnit konstatováním, že mnoho ostatních zemí světa, včetně důležitých mocností, na tom je stejně, ale to by páchlo alibismem a fatalismem. Nač se pak snažit o změnu světa k lepšímu? K čemu je normativní politika? A i kdybychom se smířili s tím, že cynický, pragmatický a dvojaký machiavelismus je v mezinárodních vztazích nevyhnutelný, proč musí Česká republika často vybočovat i z tohoto šedého středu na temný okraj?

Jsme střední, potažmo menší země a takové jsou pochopitelně i naše globální ambice. Je sice pravda, že bychom mohli skrze naše členství v Evropské unii dosáhnout globálního dopadu nepoměrného naší velikosti, ale to bychom nejdříve museli mít jasnou vizi, držet se jí a dlouhodobě ji prosazovat. Vizi bohužel nemáme, nejen v blízkovýchodní politice. Jedinou konstantou, i když jen čtvrtstoletí starou, je naše neochvějná a nekritická podpora Izraele, která se tak nějak dědí z jedné politické reprezentace na druhou, aniž by se přesně vědělo, proč tomu tak je, ale současně panuje neupřesněný strach, cokoliv na tom změnit. Za vznikem tohoto nadstandardního vztahu nestojí ani tak společenský konsenzus, jako spíš absence zájmu, a tím pádem i protiváhy k neformální, ale odhodlané síti několika českých disidentů a formovatelů veřejného mínění.

Kromě podpory Izraele, díky které poslední dobou opustila Česká republika orbit EU a přičlenila se k zahraniční politice USA (kde vztah k Izraeli také funguje spíše na autopilotovi), je vše ostatní otevřená hra. V Koncepci zahraniční politiky České republiky z roku 2011 se mezi principy naší zahraniční politiky skví příslib pomoci všem lidem na Zemi, kteří usilují o svobodu a základní lidská práva. Když pominu fakt, že Palestinci usilují o ukončení izraelské okupace již desítky let, tak jiným zářným příkladem osvětlujícím naše pokrytectví (což je pravděpodobně hlavní nepsaný princip české zahraniční politiky) je případ vývozu českých zbraní do Bahrajnu.