Vinou dnešního panstva. A stále častěji i v jeho režii. Pěchota, jejíž hvězda padá, tak sahá po druhé berli. Horory, kterým slouží sama, staví naroveň nám.

Minulý týden to v Hospodářských novinách, kdysi docela seriózním listu, zkusil i Marek Hudema. V článku, nazvaném Islámský stát jako příběh jiného komunismu, mudruje takto: Už zrození Islámského státu připomíná vznik sovětského Ruska. Relativně malá skupina lidí se k překvapení západního světa zmocnila území většího než Velká Británie. A stejně jako nepřátelé ruských bolševiků nebyli v prvních letech po revoluci jednotní ani nepřátelé Islámského státu. Takže proti džihádistům i leninským revolucionářům bojovaly rozhádané skupiny, které kdyby se sjednotily nebo alespoň dokázaly koordinovat své útoky, zatočily by s radikály za několik týdnů či nejvýše měsíců.

S tím, že spoustě hráčů v oblasti existence Islámského státu přišla vhod jako prozatímní řešení, lze souhlasit. Hudema ovšem mrzačí i kapičku pravdy v oceánu lži: Pro Rusko byli teroristé IS vítanou záminkou k intervenci v Sýrii. A pak už potí jen groteskní paralely. Ta o židovském džihádu například praví, že Islámský stát vyzývá muslimy k emigraci do země zaslíbené, v níž vybudují novou, čistou společnost navlas stejně jako kdysi sovětské Rusko, kam noví revolucionáři směřovali budovat komunistický stát.

Zatímco šííté jsou prý pro IS tím, čím pro komunisty menševici a trockisté (vyrostlí ze stejného ideologického základu jako oni). A také Islámský stát - stejně jako bolševici poté, co se zmocnili vlády v Rusku - zmírnil svůj mesianistický zápal, když musel spravovat rozsáhlá území. Jenže prý na rozdíl od Sovětského svazu a ruských komunistů se Islámský stát nezhroutil zevnitř (třebaže také jeho přitažlivost pro nové džihádisty pravděpodobně opadne se ztrátou území).