Právě nerovnost, překračující všechny meze, je výsledkem i faktorem „paralyzující ekonomiky rent a monopolů“. A sama o sobě  „děsivou pastí“. I v případě „Američanů s nízkými příjmy, majících jen velice slabé zdravotní pojištění a skoro žádný přístup ke vzdělání, sociální výtah fakticky nefunguje“. „Nerostou-li příjmy, neroste ani spotřeba, což ekonomický rozvoj brzdí.“

Před hypotéční krizí se životní standard většiny amerických rodin „udržoval už jen uměle na úvěr“. Teď, kdy je „tento nástroj ten tam, jsou škody následkem nerovnosti jako na dlani. Se zdravým ekonomickým růstem slučitelná není.“ 

„Recese však nerovnost jen dál vyhrotila,“ přitakává francouzský novinář.

„Ano, cokoli si tu namlouvat nemá smysl: nerovnost není čímsi fatálním, ale výsledkem politických rozhodnutí. Některým zemím se rovnost podařilo spojit s ekonomickým růstem proto, že oba úkoly změnily v prioritní cíl. Platí to o skandinávských státech i Singapuru aMauritiu: diverzifikovaly ekonomiku s důrazem na vzdělanost populace. USA by se z těchto příkladů mohly v mnohém inspirovat.“ 

„Apelujete na průmyslově rozvinuté země a v prvé na řadě na USA, aby investovaly do inovací, infrastruktury a vzdělání. Jak to však zařídit v podmínkách rekordních státních dluhů?“ naléhá pařížský deník.