Skála (KSČM): „Neoliberální komunisté“ a „strana budoucnosti“

17.05.2018 18:05

Co je to „strana budoucnosti“, jsem už vyložil i v Parlamentních listech a také v jiném rozhovoru „na tělo“. Názorný příklad, jímž jsem to ilustroval, zaujal i Zbyňka Fialu.

Skála (KSČM): „Neoliberální komunisté“ a „strana budoucnosti“
Foto: red
Popisek: PhDr. Josef Skála, CSc. (KSČM)

Co je to „strana budoucnosti“, jsem už vyložil i v Parlamentních listech a také jiném rozhovoru „na tělo“. Názorný příklad, jímž jsem to ilustroval, zaujal i Zbyňka Fialu. Na webu Vaše věc píše:

„Větší napojení komunistů na vládní moc na centrální úrovni vyvolává obavy jak těch, kdo se děsí jejich přehnané levicovosti, tak těch, komu naopak důraznější levicovost v politice komunistů chybí. Ostatně, našlo to ohlasy i na nedávném komunistickém sjezdu mezi křídlem předsedy Vojtěcha Filipa, který obhájil kontinuitu vedení, a místopředsedou Josefem Skálou, prosazujícím radikálnější přístupy.“ Fiala k tomu dodává: „Řadu jeho názorů sdílím, spíše mne překvapuje, že nezaznívají důrazněji z řad sociální demokracie. Třeba to, co Skála nazývá ´obranou lidských práv první kategorie´, počínaje ´právem na soukromí pod střechou nad hlavou´. Těžko se může nějaká strana nazývat levicovou, pokud nevnímá právo na bydlení jako nejzákladnější lidské právo. To nevylučuje existenci trhu s byty, ať si každý podniká, jak umí. Ale vylučuje to obhajobu monopolu několika nejsilnějších hráčů na realitním trhu, kteří pak diktují ceny.“

Mým návrhům, jak otázku řešit, přiznává „jasnou ekonomickou logiku“. Jmenovitě následujícím: „Východiskem je jen skutečná konkurence onomu samoděržaví, v nějž bytový trh změnila harpagonská zvůle. Tedy masivní státní výstavba bytů pro lidi se standardním příjmem – a za ceny těsně nad přísně hlídanými režijními náklady. Výstavba na pozemcích ve veřejném vlastnictví – a v režii státních fondů, garantujících zároveň výnos nad hladinou inflace všem, komu dnes úspory znehodnocují banky. Takový cíl levici, která není na prodej, nemá kdo „ukrást“. Že s ním narazí u eráru – a realitních lobbistů? Přirozeně. Osloví-li však srozumitelně všechny ty, komu se normální život upírá. Partajím „pánů domácích“ spadne hřebínek. (...) Absurdní cena bydlení přitom plení i kupní sílu, na níž závisí ostatní podnikatelské sektory. Zlomit tu nekalou konkurenci je i v jejich zájmu. “

I Zbyněk Fiala má za to, že „celospolečenský dopad zanedbání tohoto lidského práva první kategorie v Česku (zatímco jsme se až příliš zahleděli do obrany lidských práv v Tibetu) je skutečně drastický“. A má slova cituje i na dané téma: „Obětí jsou i statisíce ročníků, které by dřív už měly potomky mnohdy i na gymnáziích. Teď je poměry drží buď v pasti „mamánků“, anebo bytů „sdílených“ lidmi stejného pohlaví klidně až do čtyřicítky. Rabuje to jejich osobní život, demografickou strukturu i zdroje budoucích důchodů a celé sociální sféry.“

Hned nato míří i k chytlavějšímu aspektu: „V komentářích bývají komunisté obyčejně charakterizováni jako ´antisystémová´ síla, ale Skála se tu drží skromně uvnitř systému. Systémem je tržní ekonomika. Skálova argumentace (klíčové jsem zvýraznil tučně) se opírá o konkurenci, která je určujícím znakem trhu. Smrtelnými nepřáteli tržní ekonomiky jsou buď administrativní rušení tržních svobod, to Skála nežádá, nebo monopoly, a to tu je.“ Neboť, jak právem poukazuje sám, „antisystémově působí jiní. Jsou to ti, kdo se podílejí na skryté podpoře monopolů, třeba tím, že tyto monopoly jsou tolerovány vládní politikou, předpisy i správními rozhodnutími. Pokud z nás pronajímatelé, prodejci bytů a hypotéční banky dokážou vytáhnout až třetinu celoživotních příjmů, pak na další sektory, jejichž soutěžní postavení tak bylo uměle oslabeno, zbyde o to méně.“

O polemiku si tak říká spíš Fialovo „shrnutí“: „Čeští komunisté se pohybují na půdě neoliberalismu, kde je hodnota tvořena hrou nabídky a poptávky. Od ostatních stran se liší jen tím, že to berou víc vážně, zatímco ti chytřejší vědí, že trh je omáčka, pod kterou se schová nestydaté odírání s politickým krytím. Revoluční by bylo, kdyby chápali tvorbu hodnoty jinak, například že vzniká použitím práce, materiálů a energie, jak to navrhují třeba koncepce ekologické ekonomie. Proti iluzi bezbřehé spekulace v neoliberálním ekonomickém pojetí (rozhoduje jen nabídka a poptávka) stojí v ekologické ekonomii realita omezených zdrojů (práce, materiálu a energie není nekonečně). S omezenými zdroji je třeba hospodařit podle potřeb a možností. Omezení představují třeba klimatické změny, zamoření půdy, nedostatek vody. Klíčová omezení je třeba řešit cestou dohody uživatelů, například voda nemůže být v rukou trhu, ale samospráv. Komu se to nebude líbit? Těm, kdo vyhráli minulé poziční boje a dnes nás mají v hrsti. Budou řvát a otloukat nám o hlavu trh, který je ve skutečnosti i jejich nepřítelem. Zamést s nepřáteli trhu a ignoranty přírodních omezení, to by byla revoluce.“

Slyší se to nerado. V tom, že i někteří „komunisté se pohybují na půdě neoliberalismu“, má Fiala kus pravdy. Část z nich bere mantru, podle níž je „hodnota tvořena hrou nabídky a poptávky“, skutečně „víc vážně“, než její katedroví vykladači. V KSČM tvoří mizivou menšinu. Pro „média hlavního proudu“ jsou darem z nebes. Já k této sortě nepatřím. To, že „trh je omáčka, pod kterou se schová nestydaté odírání s politickým krytím“, mám za samozřejmost. Opičí láskou však nehořím ani k „neviditelné ruce“. Dnešní trh totiž „nestydatému odírání s politickým krytím“ přeje – a ne že je jeho krotitelem. Hřištěm „práva silnějšího“ byl už za Adama Smithe. V XXI. století, protkaném globálními vertikálami kapitálu, to platí stonásob víc. Teď je to o „monopolu několika nejsilnějších hráčů, kteří pak diktují cenu“ – a zdaleka nejen na „realitním trhu“. „Zamést s nepřáteli trhu“? Zní to vábivě. Tím menší šanci to má v praxi. Skutečná „revoluce“ vede jinudy.

Řada podmínek je zralejších, než kdy dřív. Bod zlomu však ještě nenastal. Až přijde, chce to i zralý „subjektivní faktor“. Ten, co lumpárny jen neokecává - a umí „tah na branku“. Tedy skutečně antisystémovou opozici – všude tam, kde systém trpí rostoucí impotenci. „Právo na soukromí pod střechou nad hlavou“ bere na hůl i dvěma novotvary. Prvým je nebývalý parazitismus komerčních bank. Vklad s roční výpovědní lhůtou už vynášel 4 procenta ročně. Nezdaněná a při mikroskopické inflaci - až do konce 80. let. Dnes nesou peníze, uložené do banky, čistou ztrátu. Pár procent populace, vydělávající násobky průměrného příjmu, se jí brání investicemi do nemovitostí. V Praze už skupují přes polovinu nových bytů. Oč víc to vynáší, tím nedostupnější je bydlení pro plebejské vrstvy. Jeho cenu šroubuje i „Airbnb“ – proměna bytového fondu v „hotel industry“, unikající většinou i zdanění. Obojí přináší logika tržních vztahů, a ne jejich „nepřátelé“.   

Řešení leží až za horizontem dnešní ekonomické a politické moci. Nejde o jalové snění. Jen kolem 15 procent jednoho čisté příjmu tu bydlení už stálo. I ve víc než dvou miliónech bytů, postavených od prahu 60. do konce 80. let. Oproti špeluňkám, z nichž se tam přestěhovala víc než polovina populace, byly obrovským pokrokem. Hrozí snad cokoli na ten způsob dnes? Má to snad na svědomí jen „skrytá podpora monopolů“ a jejich „tolerance vládní politikou, předpisy i správními rozhodnutími“? Jsou snad ty „monopoly“ - a jejich „tolerance vládní politikou, předpisy a správními rozhodnutími“ – jen nahodilým vetřelcem? Anebo nevyhnutelnou ratolestí – „neviditelné ruky trhu“?

„Skutečná konkurence“, po níž volám, je pravým opakem „neoliberalismu“. Míří za hranice „systému“. Troufá si za ně „skromně“? Ano, protože zatím na jeho půdě. Zato však směrem, který se jeho kánonům příčí. Nabízí řešení, které je v zájmu všech, komu se upírá právo na normální život. A také každého, na kom si mastí kapsy nenažrané banky. A dokonce i podnikatelů z jiných oborů, jimž lichva na bytovém trhu rabuje koupěschopnou poptávku.

„Systém“ se bude bránit zuby nehty. Na vybranou musí dostat jen ze dvou možností. Buď ustupovat – tak jako v letech, kdy čelil výzvě politického Východu. Nebo se stavět na zadní – za cenu vlastního znevěrohodnění. A tím jasnější zprávy, že skutečné řešení leží až za jeho hranicemi.

Říkanky „neoliberalismu“ papouškuje jen „levice“. Média, krmená z loupeže tisíciletí, jí za to hladí kštice. „Strana budoucnosti“  víru v zázraky neživí. Všem, s kým se „systém“ nemazlí, nabízí skutečná řešení. Právě k nim míří už dnes. Apelem na zájem velké většiny. S oporou ve většinových náladách. Budoucnost patří jen levici, která se to naučí.          

Josef Skála

PhDr. Josef Skála, CSc.

  • KSČM
  • historik, publicista a místopředseda ÚV KSČM
  • mimo zastupitelskou funkci

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Fiala (ODS): Poučením z minulosti musí být naše jasné ukotvení ve společenství demokratických států

20:00 Fiala (ODS): Poučením z minulosti musí být naše jasné ukotvení ve společenství demokratických států

Občanští demokraté se dnes sešli na Klárově, aby si připomněli smutné 50. výročí sovětské okupace Če…