Co je to „strana budoucnosti“, jsem už vyložil i v Parlamentních listech a také jiném rozhovoru „na tělo“. Názorný příklad, jímž jsem to ilustroval, zaujal i Zbyňka Fialu. Na webu Vaše věc píše:

„Větší napojení komunistů na vládní moc na centrální úrovni vyvolává obavy jak těch, kdo se děsí jejich přehnané levicovosti, tak těch, komu naopak důraznější levicovost v politice komunistů chybí. Ostatně, našlo to ohlasy i na nedávném komunistickém sjezdu mezi křídlem předsedy Vojtěcha Filipa, který obhájil kontinuitu vedení, a místopředsedou Josefem Skálou, prosazujícím radikálnější přístupy.“ Fiala k tomu dodává: „Řadu jeho názorů sdílím, spíše mne překvapuje, že nezaznívají důrazněji z řad sociální demokracie. Třeba to, co Skála nazývá ´obranou lidských práv první kategorie´, počínaje ´právem na soukromí pod střechou nad hlavou´. Těžko se může nějaká strana nazývat levicovou, pokud nevnímá právo na bydlení jako nejzákladnější lidské právo. To nevylučuje existenci trhu s byty, ať si každý podniká, jak umí. Ale vylučuje to obhajobu monopolu několika nejsilnějších hráčů na realitním trhu, kteří pak diktují ceny.“

Mým návrhům, jak otázku řešit, přiznává „jasnou ekonomickou logiku“. Jmenovitě následujícím: „Východiskem je jen skutečná konkurence onomu samoděržaví, v nějž bytový trh změnila harpagonská zvůle. Tedy masivní státní výstavba bytů pro lidi se standardním příjmem – a za ceny těsně nad přísně hlídanými režijními náklady. Výstavba na pozemcích ve veřejném vlastnictví – a v režii státních fondů, garantujících zároveň výnos nad hladinou inflace všem, komu dnes úspory znehodnocují banky. Takový cíl levici, která není na prodej, nemá kdo „ukrást“. Že s ním narazí u eráru – a realitních lobbistů? Přirozeně. Osloví-li však srozumitelně všechny ty, komu se normální život upírá. Partajím „pánů domácích“ spadne hřebínek. (...) Absurdní cena bydlení přitom plení i kupní sílu, na níž závisí ostatní podnikatelské sektory. Zlomit tu nekalou konkurenci je i v jejich zájmu. “

I Zbyněk Fiala má za to, že „celospolečenský dopad zanedbání tohoto lidského práva první kategorie v Česku (zatímco jsme se až příliš zahleděli do obrany lidských práv v Tibetu) je skutečně drastický“. A má slova cituje i na dané téma: „Obětí jsou i statisíce ročníků, které by dřív už měly potomky mnohdy i na gymnáziích. Teď je poměry drží buď v pasti „mamánků“, anebo bytů „sdílených“ lidmi stejného pohlaví klidně až do čtyřicítky. Rabuje to jejich osobní život, demografickou strukturu i zdroje budoucích důchodů a celé sociální sféry.“

Hned nato míří i k chytlavějšímu aspektu: „V komentářích bývají komunisté obyčejně charakterizováni jako ´antisystémová´ síla, ale Skála se tu drží skromně uvnitř systému. Systémem je tržní ekonomika. Skálova argumentace (klíčové jsem zvýraznil tučně) se opírá o konkurenci, která je určujícím znakem trhu. Smrtelnými nepřáteli tržní ekonomiky jsou buď administrativní rušení tržních svobod, to Skála nežádá, nebo monopoly, a to tu je.“ Neboť, jak právem poukazuje sám, „antisystémově působí jiní. Jsou to ti, kdo se podílejí na skryté podpoře monopolů, třeba tím, že tyto monopoly jsou tolerovány vládní politikou, předpisy i správními rozhodnutími. Pokud z nás pronajímatelé, prodejci bytů a hypotéční banky dokážou vytáhnout až třetinu celoživotních příjmů, pak na další sektory, jejichž soutěžní postavení tak bylo uměle oslabeno, zbyde o to méně.“