Co podle vás ukázal sjezd KSČM o budoucnosti strany?

Komunistická strana má budoucnost, jen stane-li se znovu „stranou budoucnosti“. Vrátit se na hrot boje proti všemu, co lze napravit už dnes, je první podmínkou. Teprve pak znovu zaujme i miliony těch, komu už nestojíme ani za pozornost.

Nesmí však sama živit víru v zázraky, na něž za kapitalismu nedojde. Ale razit i skutečná řešení všeho, s čím si dnešní „elity“ nevědí rady. Ne v podobě „modelů socialismu“, uplácaných z plastelíny – a pověšených do čekárny na „soudný den“. Ale sebevědomého „tahu na branku“, který k tomu, co dostane naplno šanci až za horizontem dnešní ekonomické a politické moci, zamíří už politikou pro „tady a teď“. To je na radikální, systémové opozici to ze všeho nejtěžší. Ovšem i vůbec nejdůležitější. Jinak se v době, kdy „protestní hlasy“ už vyhrávají i volby, propadá do cizího stínu.

Převaha „protestních hlasů“ je však neklamnou známkou, kam se posunuly samy poměry. „Elity“ už nezvládají ani mnohé z toho, co jim dřív jakžtakž šlo. Mlčet k tomu, jak se klín vytlouká zase jen klínem, samozřejmě nelze. Takové „recepty“ však nespasí ani ten, kdo v nich „vychytává blechy“. Marní-li čas právě jen tím, blamáž „užitečného idiota“ ho nemine.

Tím větší odezvu získá tlak na průlomy, které by dřív riskovaly interdikt a upálení na mediální hranici. Hlavně ty na obranu lidských právech první kategorie. Například práva na soukromí pod střechou nad hlavou, bez nějž je i vše ostatní úplně jinak. „Neviditelná ruka trhu“ s ním zachází stále neurvaleji. Obětí jsou i statisíce ročníků, které by dřív už měly potomky mnohdy i na gymnáziích. Teď je poměry drží buď v pasti „mamánků“, anebo bytů „sdílených“ lidmi stejného pohlaví klidně až do čtyřicítky. Rabuje to jejich osobní život, demografickou strukturu i zdroje budoucích důchodů a celé sociální sféry.

Východiskem je jen skutečná konkurence onomu samoděržaví, v nějž bytový trh změnila harpagonská zvůle. Tedy masivní státní výstavba bytů pro lidi se standardním příjmem – a za ceny těsně nad přísně hlídanými režijními náklady. Výstavba na pozemcích ve veřejném vlastnictví – a v režii státních fondů, garantujících zároveň výnos nad hladinou inflace všem, komu dnes úspory znehodnocují banky. Takový cíl levici, která není na prodej, nemá kdo „ukrást“. Že s ním narazí u eráru – a realitních lobbistů? Přirozeně. Osloví-li však srozumitelně všechny ty, komu se normální život upírá, partajím „pánů domácích“ spadne hřebínek.

Zato my budeme skórovat i v řadách generace, které nás hanobí jako zločince už od první třídy. Absurdní cena bydlení přitom plení i kupní sílu, na níž závisí ostatní podnikatelské sektory. Zlomit tu nekalou konkurenci je i v jejich zájmu. Jen opozice, která umí jít až k jádru věci, tak dosáhne i na spojence, o nichž se glosátorům panských lejster ani nesní.

O tom je – v telegrafické zkratce – „strana budoucnosti“. Na našem nedávném sjezdu prohrála jen o pár hlasů. Její sezóna právě přichází. Kdy se to překlopí v její prospěch, je jen otázkou času.

Komunisté by se v roli „konstruktivní opozice“ měli podílet na nové vládě, která vzniká pod vedením Andreje Babiše. Na jednu stranu to může přinést možnost prosazovat svůj program, na druhou stranu se tak komunisté poprvé od roku 1989 dostanou, alespoň nepřímo, k exekutivní odpovědnosti. Bude podle vás tato pozice pro stranu spíše příznivá, nebo nepříznivá?

Politickou segregaci, podle níž jsou členové a voliči komunistické strany „občany druhé kategorie“, to bezpochyby dál oslabí. Pro levicovou veřejnost bude rozhodující jiná stránka věci – nakolik dokážeme být i v nové roli radikální, skutečně systémovou opozicí. Sladit to s tolerancí vlády bude její doktorskou dizertací. Dá se obhájit jen s rukama volnýma k tlaku na vládu zleva, jímž u lidí neztratíme tvář.

Bude to tím těžší, oč víc pochybností to vzbuzuje už dnes. Pokud by levicová veřejnost nabyla dojmu, že teď už je cílem vlastně jen to, co se podařilo prosadit do vládního programu, dnešní euforie nevydrží ani do švestek.

Jakou podobu by měla mít podpora vlády ze strany KSČM? Mělo by se jednat pouze o jednorázovou podporu při hlasování o důvěře vládě, nebo by měla být součástí i nějaká stabilnější spolupráce při tvorbě a schvalování zákonů? Anebo by vláda měla s KSČM jednat o podpoře u každého návrhu ad hoc?

O podporu jde výlučně při hlasování o parlamentní důvěře. Pak už jen o toleranci vlády, která ji získá. Konzultace všech jejích důležitých kroků by logicky měly být její součástí. Konkrétní způsob, jak je organizovat, až takovou vědou není. O více neznámých je jiná rovnice – jak do rámce, který nezklame levicové voliče, vměstnat samu politiku vlády tolerované komunistickou stranou. Fakt, že odstaví od moci dinosaury loupeže tisíciletí, je pádný argument. Bianko šek krokům, tolerovaným za hranou levicového vkusu, však nevystaví ani ten.

Nic proti hledání „programové shody“. Ta ovšem pokrývá právě jen otázky, o nichž je shodná možná. Tvoří jen zlomek všeho, co bude na pořadu. K většině ostatních témat se přístup ANO a skutečné levice liší diametrálně. Pasti, jimiž to hrozí, signalizují i hlasy, které se proti smlouvě s ANO bouří z řad sociální demokracie. Metr členů a příznivců KSČM bude ještě přísnější. Těm pár bodů „programové shody“ stačit nebude. Budou chtít jasno v tom, co vláda „musí a co nesmí“. Seriózní záruky, že nepodnikne kroky, které by nás kompromitovaly.

V minulosti jste jako podmínky, za kterých by KSČM mohla tolerovat Babišovu vládu, jmenoval i určité garance v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky (například zákaz podpory vojenských operací, které nebudou mít řádný mandát OSN). Jak na vás působí dosavadní zahraniční politika menšinové vlády hnutí ANO?

ANO je bizarním slepencem. Vedle „human resources“ z Agrofertu sbíralo i z cizích vrakovišť – od socdem až po odkvetlý plevel „pravdolásky“. A o řadě těchto přírůstků se množí šťavnaté indicie, zda nejde o „trojské koně“. To vše prorůstá i stanovisky k zahraniční a bezpečnostní politice. Když už se zdá, že převládne střízlivější realismus, zazní hlas, jemuž by aplaudovali i George Soros, G. W. Bush a Dick Cheney.

Ve vztahu k maškarní kolem „novičoku“ – útoku na syrské „chemické zbraně“ i vydání Jevgenije Nikulina do USA – to bylo skličující defilé. Kdo věřil, že je to uzavřená kapitola, zbavil ho iluzí ministr vnitra. Dohoda z Marakéše, kterou podepsal, otevírá stavidla migrační invazi, na niž premiér slíbil nepřistoupit. Víc rozumu měl i Metnarův maďarský kolega.

Tím spíš nebude od věci si připomenout, čím spáchala harakiri komunistická levice ve Francii a v Itálii. Dřív sklízela až třetinu volebních hlasů. Vlády, za něž převzala spoluodpovědnost, dirigovala sociální demokracie. Ovšem ta z „bipolárního světa“, a tedy mnohem levicovější než za časů „postkomunismu“. Ty vlády podnikly i řadu pozitivních kroků. V „atlantickém“ spřežení však setrvaly. A to je zatáhlo do válek, které pak levicová veřejnost spočítala i komunistům. Dnes paběrkují na samém okraji politické scény.

PhDr. Josef Skála, CSc.

• KSČM
• historik, publicista a editor revue Střípky ze světa
• mimo zastupitelskou funkci

Sympatizovat Profil Položit dotaz Odpovědi Hodnotit Štítky

Na toleranci vlády ANO a ČSSD číhá spousta rizik. To, o němž právě byla řeč, je ze všech nejvážnější. NATO se sice k tomu, že bude respektovat Chartu OSN, zavázalo už Washingtonskou smlouvu z roku 1949. A Charta OSN říká, že vojenskou sílu lze užít jen k obraně proti vnějšímu napadení – anebo na základě rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN. NATO to porušuje jako na běžícím pásu. Pokračuje v tom i dnes. To samé platí o řadě kroků, které má teprve v plánu. Bude se vláda řídit aspoň ustavujícím dokumentem NATO? Je připravená se k tomu jasně zavázat? Zní mi to jako sladký sen. Tentokrát bych se mýlil hrozně rád.

Když jsme u té zahraniční politiky – tento resort má podle aktuálních koaličních dohod připadnout ČSSD. Změní se podle vás nějakým způsobem zahraniční politika oproti současnému ministrování Martina Stropnického z ANO?

Kéž by to nebylo z bláta do louže. V dnešním vedení ČSSD sice nechybí ani křídlo, které se proti rektálnímu alpinismu staví i na náměstích. Jak moc dokáže změnit i kolektivní stanoviska strany, je ve hvězdách. Má-li se socdem dočkat zmrtvýchvstání, nic jiného jí nezbývá. Zatím v ní ovšem tahá za delší konec parta leštící kliky malostranských ambasád. Česká hospoda má bajky o „strategickém spojenci“, co nám chce „nezištně pomoci“, plné zuby už dávno. Může to ignorovat socdem po tak strmém pádu? Nechme se překvapit.

Nejčastěji skloňovaným jménem je v tomto směru sociálnědemokratický europoslanec Miroslav Poche, i když se objevují názory, že s jeho osobou má velké problémy například prezident Miloš Zeman. Byl by tento europoslanec v pozici ministra zahraničních věcí akceptovatelný pro vás?

Prý umí solidně i francouzsky. Chapeau bas! U ministra zahraničí to však chce i větší fundament a zkušenost. A hlavně odolnost vůči „spojeneckým“ tlakům rostoucích do tvarů, z nichž mrazí. Můj tip by byl Hynek Kmoníček.

Je začátek května, což je tradičně období oslav konce druhé světové války a současně debat o podílu jednotlivých válečných mocností. Letos toto výročí navíc přišlo do času, kdy jsou vztahy mezi supervelmocemi značně napjaté. Jak se díváte na způsob, jakým je konec války v posledních letech připomínán?

Kdo četl Mein Kampf, potvrdí mi, že první Hitlerovou prioritou bylo uchvátit nekonečné ruské pláně – jejich přírodní bohatství i lidský kapitál. Tady chtěl nabrat svaly, které mu umožní podmanit si i většinu okolního světa. Kdo s kým má táhnout za jeden provaz, dokud je čas, bylo jako na dlani. „Západní demokracie“ přesto neodolaly pokušení asistovat Drang nach Osten, jímž Hitler investoval i do přesilovky proti nim. Cejch „agenta Moskvy“ nechaly pálit i na čelo Edvarda Beneše, mnichovská zrada nás měla – řečeno slovy jeho memoárů – vydat nacistické genocidě „na dlouhé roky“.

Wehrmacht se prošel jako skalpel máslem i „sladkou Francií“. Od Polska až po La Manche to stihl za necelý rok. Vaz mu zlomil až Sovětský svaz. Drtivou většinu jeho sil vázal dlouhé tři roky. Na jeho konto padají čtyři pětiny všech německých ztrát – živé síly i techniky.

Kluci i fotři – a také spousta žen –, kteří neváhali dojít až do Berlína a Prahy, tu nasadili krk přesto, že je doma čekalo děsivé konto vyhlazovací války. Sovětských zajatců nepřežila v nacistických lágrech ani polovina. Britských a francouzských se vrátilo domů na 97 procent. Jen 61 mužských vrstevníků na 100 žen ve fertilním věku připadalo v Sovětském svazu i v 60. letech. Nad výkonem „první“ fronty se tají dech. Žvanit, že „Rudá armáda přišla v Praze k hotovému“ – a „totalitně nás podmanit“ – umí jen idiot křížený s vyvrhelem.

Dějiny, mrzačené k nepoznání, jsou politickou zbraní. Lepí díry v katechismu těch, komu se rozpadá „unipolární svět“. Rusko je dávno zemí kapitalismu, divočejšího v mnohém než tam, odkud se mu ho podařilo podstrčit. Líčit je jako mocnost, posedlou vyvlastnit „elity“ z cizí dřiny, je groteskní. Mocenskou protivahou „America First“ je však Rusko i dnes – a za vlády trojlístku Putin –Lavrov – Šojgu stále víc. Úměrně tomu roste i prostor pro suverénnější politiku – České republiky a celé Evropy. A štěpí tak i jejich politickou arénu  – na stoupence větší suverenity a přihrbené satrapy. Ta demarkační čára vede napříč politickým spektrem. A vrší posuny, jež by se ještě včera zdály z jiného světa.

Rusofobní hysterii dávají za uši i ti, koho démonizují jako „nahnědlé extremisty“. V jejím komparzu se ztrapňuje i „liberální levice“. A vylhává se z toho žvástem, že „teď je rozhodující vymezit se vůči šovinismu a xenofobii“.

Pro levici, která zatmění ducha nepropadá, z toho plyne jasná výzva – najít v tom hlavním společnou řeč s co nejširším spektrem racionální politiky. Václav Klaus otec čelí mrzačení dějin i v tom, kde k němu „levice“ na baterky mlčí, pokud si sama nepřisadí. Do šílenců vynadal těm, kdo napadli Sýrii, i Václav Klaus syn. Tomio Okamura odsoudil tuto agresi i obskurní tyjátr kolem „novičoku“. Za přiznání, že ten jed neminul ani naše území, napadla Miloše Zemana i „levice“ na baterky. Ruské motorkáře, cestující k hrobům hrdinů Rudé armády, označila za „směsku nacionalismu a stalinismu“ (?!?) i veš v kožichu radikální levice.

Hrozí podle vás přímá válečná konfrontace mezi USA a jejich spojenci a Ruskem?

Americká „strana války“ vyvádí kousky, jaké byly mimo hru už za Forda a Brežněva. Srovnání nemá dlouho ani lhaní, které ukládá „spojenecké“ nomenklatuře. Není jen seriálem pomluv a urážek. Vyrábí „enemy image“, „obraz nepřítele“. Jde na to horory, které hecují temné vášně. Pro toho, kdo si zachoval soudnost, jsou absurdní na první pohled. „Důkazy“, jimiž hauzírují, jsou „přísně tajné“. Principál je však omílá dál – a nechá papouškovat své přihrbené místodržící. Tím víc na nich ulpívá odér lhářů na dálkový ovladač. Tím víc na tom ovladači závisí. A každá nová špinavost, jíž se propůjčí, je tu další v pořadí nutí podpořit ještě víc.

Pohled „mlčící většiny“ se posouvá opačným směrem. Poslední průzkumy veřejného mínění ukázaly, že za větší hrozbu, než Rusko, Čína či Írán, svět považuje právě politiku USA. Markantní je to i v západní Evropě. Ta východní ji úspěšně dohání. Proto ten tlak na „spojeneckou věrnost“ jejích „politických elit“. A snaha udělat z každého, kdo si troufne myslet vlastní hlavou, „agenta ruské propagandy“. Je to kanonáda „strany války“. Spojencům ukládá i zvýšení vojenských rozpočtů. Nákup nákladných zbraní nepoužitelných k vlastní sebeobraně. I přímou účast v posouvání vojenských kapacit NATO k ruským hranicím. Po boku Porošenkových regimentů, vybavovaných moderní americkou technikou, je to pozvánka na sud střelného prachu. Letních manévrů, pořádaných v Polsku pod názvem Anakonda, se zúčastní 100 tisíc vojáků NATO, šest tisíc bojových vozidel, 150 bojových letounů a vrtulníků a 45 bojových plavidel. Bezkonkurečně nejvíc od konce studené války. Už 12. května startuje největší cvičení NATO od roku 1991 i na území Estonska a Lotyšska. V červnu je budou následovat námořní manévry BALTOPS a Sabre Strike v Baltském moři.

Donald Trump možná neklamal tělem, když svou politiku sliboval nasměrovat přesně opačně. Vysiluje ho však kruhová obrana proti „straně války“. Jde mu po krku i stále novými „kauzami“, sugerujícími „vlastizradu“ („ve prospěch Kremlu“). Trump se je snaží pacifikovat i chaotickými „čistkami“. Tím užší a labilnější je zázemí, o něž se může opřít. Už do něj povolává i vyslovené „jestřáby“. Z kukaččích vajec, které mu do něj snáší „strana války“, se líhnou autoři skandalizujících „memoárů“. Kam až to Trumpa dotlačí, těžko předvídat. Úlitby „deep state“ zatím drží v mezích umožňujících zdrženlivou reakci. Mazaně kličkuje i před těmi, kdo ho ženou do války v Koreji. „Jaderný pakt“ s Teheránem však vypověděl. Kam až ho dostrká tlak telavivské lobby? Je to histrión. Slavomam má za životabudič. Což když mu obětuje i to, čím vyhrál nad „Killary“?

Hillary Clintonová hovoří o Putinovi

Nejsem sám, kdo z toho nemá dobrý pocit. Tím víc energie i nápadů to chce tam, kde je to v našich silách. V tlaku na domácí panoptikum „spojenecké věrnosti“. Jsme zemí, která z válek jaktěživ neprofitovala. Tím víc se musíme postavit těm, kdo nás do jejich příprav zatahují teď. A tlačit je do kouta i spolu se spojenci z jiných zemí NATO.

Letos si připomínáme významné výročí dvou set let od narození Karla Marxe. Mnozí politici a ekonomové protestují proti tomu, aby bylo připomínáno, neboť podle nich Marx není osobností, kterou bychom si měli připomínat, a pokud ano, tak spíše jako odstrašující příklad. Jak se na Karla Marxe a jeho význam pro dějiny díváte vy?

Vztah k Marxovi je precizním barometrem IQ. Engels jeho objevy přirovnal ke „kopernikánskému obratu vědy“. Ten příměr nepřehání. Dogma o Zemi placaté jako bramborák – a Slunci, který ho obíhá – bránila hejna prelátů i staletí po Koperníkově smrti. Vatikán drží jejich moudra pod zámkem. Marx sepsal anatomický atlas dějin – a především kapitalismu. A z pohybů v jeho útrobách doložil, že „koncem dějin“ nebude ani ten. Byl to „mamutí intelektuální výkon“, řečeno slovy Financial Times v den jubilea Marxova narození. Podal ho – cituji stále doslova – „v situaci velkých osobních nesnází“, kdy Marxovi „žili roky ve dvou ubohých místnostech v Soho, přežívali den ze dne na dluh, jedli chleba a brambory“. A „čtyři z jejich osmi potomků zemřeli v dětství“. Rodinu „udržovala na hladinou jen pomoc od Engelse a příležitostí psaní do novin“. Přesto vše „vedle komplexity a bohatství Marxových myšlenek bledne i největší sociální věda 21. století“. Tolik deník majetkových a manažerských „elit“. Z 5. května 2018.

FINANCIAL TIMES: PROČ JE DNES MARX DŮLEŽITĚJŠÍ NEŽ KDYKOLIV V MINULOSTI (V ANGLIČTINĚ)

Kdo stojí o blamáž prelátů vymítajících Koperníka a Keplera, není mu rady ani pomoci. Erudovanější „elity“ – a jejich intelektuální služebnictvo – na tak tenký led nepolezou. Z Marxovy analýzy loví naopak nápady, jak trend, který objevil, přibrzdit, všelijak přesměrovat či ošálit aspoň načas. Na teologických fakultách – ve Francii, Německu, Itálii i jinde – se z Kapitálu zkoušívalo skoro jako z evangelií. Konrád Adenauer či Ludwig Erhard – i vezíři Bílého domu od Rostowa až po Kissingera a Brzezinského – byli v Marxovi doma víc než všechny dnešní rychlokvašky „levice“ dohromady.

Pokoutná eutanazie, již socialismu zařídily skopové hlavy „katastrojky“, tohle vše načas odložila ad acta. Nastala hvězdná hodina predátora urvaného ze všech řetězů – a kolektivního bezvědomí i tam, kde si dřív vidělo na špičku nosu. Nad Marxem se pošklebuje i hvězdná pěchota, kterou by dřív nepustili ani přes vrátnici. Tím ostřejších kontur nabývá právě to, co zachytil už jeho anatomický atlas. Francouzský ekonom Thomas Piketty Marxe četl, marxistou v pravém smyslu však není. Do toho, z čeho plyne vše ostatní, však nahlíží i jeho Kapitál 21. století. Zisk z cizí práce – dokládá v něm detailně a za celé století – roste několikanásobně rychleji než ekonomika, kterou tuneluje. Vzdálenost, dělící sociálními póly, trumfuje rekordy před pádem Bastily.

Být to „jen“ pramálo spravedlivé, pak by opravdu nezbylo než moralizovat – a loudit o trochu větší díl koláče. „Nadvýroba kapitálu“, „peněz lačných zase jen dělat peníze“ – vůči kupní síle poptávající reálné statky a služby – však mutuje v progresivní paralýzu. Oba následky, k nimž to vede – život v nekonečné pasti dluhů, do nějž se propadá stále větší díl plebejské většiny, i orgie morálního hazardu na finančních trzích, jejichž manka navyšují „suverénní dluh“ – nerovnováhu kapitálového vztahu jen dál násobí. Problém už není jen v groteskních papaláších. Tím, co degeneruje před očima, je sám kapitalismus.

Stále hůř zvládá i spoustu toho, s čím si dřív uměl poradit. Počínaje dluhovou pastí, jejíž dno bude tím destruktivnější, oč déle budou banky a vlády tu horkou bramboru strkat před sebou. Přes miliony mladých lidí odsouzených – poprvé v míru za celý novověk – k životu mnohem prekérnějšímu než jejich rodiče. Až po migrační vlny, větší než ty na rozvalinách II. světové války – a explozi terorismu, bující se čtvercem „War on Terror“. A to ještě teprve začíná „revoluce 4.0“, která zruší desítky procent příležitostí.

Výkladní skříně se culí skvostně. Doba však houstne. Vidět v tom, co plní i stránky bulváru, jen nahodilé karamboly, je pštrosí politikou. Optika, vybroušená Marxem, je nepoměrně prozíravější. V kostech to cítí i ve Financial Times. „Po éře států blahobytu a sovětského komunismu“ – stojí ve stati k Marxovu výročí – je tu zpátky „globalizovaný kapitalismus volného trhu“. A stále nápadněji se „podobá světu, o němž psal Marx v polovině 19. století“. Tím víc „je to právě Marx 19. století, kdo je s to přivábit lidi 21. století“.

Marxovo výročí si poměrně vehementně připomínají také špičky EU v čele s předsedou Evropské komise Junckerem. Je podle vás současná EU alespoň v některých věcech realizátorkou Marxova odkazu?

Zkuste tu otázku položit samotné „eurokracii“. Odpověď jistě pobaví i čtenáře. EU není „socialistickým projektem“. To o ní plká jen pravice prolezlá sociálním darwinismem – a pár politických nul „zleva“. Ledacos z rodokmenu, vedoucího až k Marxovi, však „realizovat“ opravdu musela. Až ale pod tlakem výzvy politického Východu. Teprve ta přinutila Brusel k „sociální legislativě“ i jiným ústupkům lidskosti. Z vlastního popudu by se k nim nedopracoval.

Jen co se politický Východ podařilo z evropské mapy vyštípat, „realizuje“ Brusel už jen své původní zadání. Západoevropskou integraci zakládal kapitál, a ne „evropský lid“. Kapitál nejen evropský, ale i jeho svalnatější pobratim. Seděli u toho i šéfové americké špionáže. A řídili i „NGOs“, jež tomu simulovaly „veřejnou podporu“.

Marxe však prohlásila za mozek tisíciletí i britská BBC. Zaskočit do Trevíru v den, kdy od jeho narození uplynulo rovných 200 let, velí i civilizovaný panský bonton. Řídili se jím jak Juncker, tak německý prezident, šéfka SPD i spousta dalších „celebrit“. Na rozdíl od trdel a hulvátů z „pražské kavárny“.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.