Avnery má proti nálepkám, že je antisemita, betonové alibi. Pochází ze zámožné židovské rodiny. Do Palestiny emigrovala už před Hitlerem. Uri tu  do paramilitárních komand Irgun vstoupil už počátkem 40. let (mimochodem spolu s pozdějším premiérem Jicchakem Šamirem, zavražděným o půl století později židovským fanatikem za to, že v Oslo podepsal mírovou smlouvu s vedením palestinské samosprávy).

Za izraelsko-arabské války roku 1948 Avnery velel četě. Už tady startoval i jako válečný zpravodaj. Pak po víc než deset let zasedal v Knesetu. Založil  mírové hnutí Guš Šalom. Léta stál v jeho čele. Navzdory vládnímu embargu se – už roku 1982 - setkal s Arafatem. Tématům, jitřícím emoce, věnoval i několik knih: Izrael bez sionistů (Israel Without Sionists), Příběh vojáka – krvavá cesta do Jeruzaléma (A Soldier´s Tale – The Bloody Road to Jerusalem), Můj přítel, můj nepřítel (My Friend, My Enemy).

„Terorismus je o ataku na strach,“ píše v posledním zamyšlení. „Těm třem v Paříži se to povedlo. Díky dvěma úderům (podle izraelských měřítek vcelku ordinérním) zaplavili Francii panikou, dostali do ulic Paříže milióny lidí a přes 40 hlav států. Tvář francouzské metropole i dalších měst změnili k nepoznání mobilizací tisíců vojáků a policistů, střežících židovské i další potenciální terče útoků. Napříč světem vévodili po několik dní mediálnímu zpravodajství.“ 

„Tři teroristé, dost možná opravdu jednající jen na vlastní pěst. Tři!!! Jiným potenciálním teroristům v Evropě i Americe to musí připadat jako kolosální triumf. Jako pozvánka pro individua a malé skupinky, lačné to samé udělat  i kdekoli jinde…Dokázali-li tohle vše tři mladíci, postrádající sebemenší kvalifikaci, zkusme si představit, čeho se můžeme nadít, až jich bude 30, nebo 300!“   

Vrchovatě „kontraproduktivní“ byl už monstrózní pochod Paříží, deklarující Je suis Charlie!. „Nejenže prokázal, že terorismus je efektivní“ – a stal se tak „pozvánkou pro reprízy“ – „ale poškodil i skutečný boj proti fanatikům“. Kdo s nimi totiž chce „bojovat efektivně, musí se napřed nazout do jejich bot a porozumět, jaká že síla k podobným skutkům dohání mladé muslimy, narozené už tady. Co jsou zač? Co se jim honí hlavou? Jaké emoce jimi cloumají? V jakých poměrech vyrostli? Co se dá udělat pro to, aby se změnili?“