Skála (KSČM): Porážky, urážky a o čem je náš spor ve straně

Porážky, urážky a o čem je náš spor

Od chvíle, kdy na mne V. Filip vypálil z Tlusté Berty, utekly už skoro dva týdny. Z hilzny se vyvalila strašidelná zjevení. Prý jsem za "mrzký peníz" ("jidášský groš") "zradil myšlenku i přátele". A "převzal výhody dílčích funkcí (trafiky) od antikomunistů". Férové řešení jsem autorovi nabídl hned nato. Rád bych je připomenul: "Pokud V. Filip své urážky dokáže, odejdu z aktivní politiky. Pokud to nedokáže, a ztrapní se tak jako přízemní lhář, složí všechny politické funkce on."

Chlap se k takové výzvě postaví čelem. V. Filip vyrazil opačným směrem. Z pasti, do níž se zahnal, kličkuje leporelem dalších urážek. O "zradě proletářského internacionalismu a solidarity". O mém "ideovém přechodu k fašizující pravici". Jak že to psával Pája Kohout? "Tak žili Slánský, Šling a Švermová/a stali se agenty nepřítele"? Tohle oblbne jen publikum, které si netroufá myslet vlastní hlavou. V diskusi mimo média strany, která má V. Filip pod kontrolou, prohrává na celé čáře. Tím peprnější slova padají na jeho adresu. Nesyčí ze zmijího chřtánu antikomunismu. Jsou o velkých dluzích vůči tomu, co lidé právem čekají od komunisty.

Uběhly skoro dva týdny. Po chlapské reakci vidu ani slechu. Řádkům, jež budou následovat, mohla předejít. Urážky padly veřejně. Jen proto tak musí zaznít i má odpověď.

Že bych se prodal za "jidášský groš", netvrdí ani ÚSTRk a Petr Cibulka. Spolčení s pohrobky "Třetí říše" mi jaktěživ nepřipsala ani obskurní chátra. Obojí padá až z předsedy strany, jejímž členem jsem mnohem déle než on. Poťouchlou pomluvou jsou i mé "dílčí funkce (trafiky) od antikomunistů". Žádnou jsem nedostal. Nemám to v plánu. A nikdo mi ji ani nenabízí. Za hlasy desítek antikomunistů vděčí své apanáži V. Filip. Já bych se k demagogii, jež v mém případě navíc vaří z vody, nikdy nesnížil .

V. Filip drží rekord ve dvou disciplínách. Jak skončit v každých volbách hůř, než jeho předchůdce i on sám v těch předchozích. A jak se z těch debaklů vylhat na cizí konto. V posledních letech je svádí hlavně na mne. Dokud to zkoušel na jednáních, kde jsme byl přítomen, dopadalo to žalostně. Například po volbách do PS PČR předloni v říjnu. Po kanonádě, drtící jeho domečky z karet na cimprcampr, se zavázal i na kamery, že příště kandidovat nebude. Zpátky to vzal už tři dny nato. A co říkal, než si to rozmyslel, prohlásil za podraz "mediokracie". Nohy tím podrazil i nám všem.

Dejme však slovo povolanějším. Profesor Oskar Krejčí napsal třicet knih. Citují z nich i zahraniční vědci a média. Téma, jež V. Filip mrzačí k nepoznání, trefuje profesor do černého už titulkem - "Smrt české levice". Z textu, jimiž ho uvádí, mrazí v zátylku: "Přežije KSČM sté výročí založení Komunistické strany Československa? Při zachování současných tendencí jako malá skupina spravující zajímavý majetek tu bude, jako parlamentní strana ale příští volby do Poslanecké sněmovny KSČM nepřežije. Neúspěchy ve volbách nesouvisejí jen s přebíháním voličů k populistickým uskupením. Ani změněné volební nástroje, růst role internetu či mediálních agentur nejsou hlavním problémem." Poněvadž "propad prestiže dvou českých levicových stran, KSČM a ČSSD ve volbách do Europarlamentu" míří stejně, jako "výsledky posledních voleb do Poslanecké sněmovny". A "ukazuje trvající pokles relativní váhy obou levicových stran v českém politickém spektru, tedy i skutečnost, že se z minulých neúspěchů nedokázaly poučit. U KSČM je vidět po celé období od nástupu Vojtěcha Filipa do funkce předsedy v roce 2005 pokles volební přízně v komunálních, krajských, parlamentních i unijních volbách (s výjimkou předčasných voleb roku 2013 po pádu Nečasovy vlády)."

Ta fiaska, pokračuje Krejčí, se "opakují s tak chronickou vytrvalostí, že je obtížné dohledat cokoliv nového při jejich hodnocení (...). Chybí odvaha ukázat morální převahu socialistického ideálu nad realitou kapitalismu. Strach z velkých změn podvázal fantazii. Z revolucionářů se stali příštipkáři, kteří obhajují svá křesla v domě oligarchy řečmi o možnosti upravit rozpočet." Od levice, pokračuje profesor, se "právem očekává nesmlouvavé pranýřování nedostatků kapitalismu, a to zvláště v době, kdy se liberální demokracie stává majetkem oligarchů. Jenže levice sice vykazuje flagelantskou bojovnost v hádkách o minulosti, která ji rozděluje, místo aby soustředila pozornost na zdroje současných a budoucích problémů." A nutně se tak "ztrácí v civilizačním chaosu. Je zápecnická, nechápe globální procesy, jako je růst významu asijských velmocí, rozpínání nůžek mezi chudými a bohatými v celosvětovém měřítku, atomizace pracovního procesu; je bezradná jak ve vztahu ke klimatickým změnám, tak i k autorskému právu. V západním sebeuspokojení středních vrstev, umravněných půjčkami a exekucemi, utopila pochopení pro nebezpečí, které v sobě skrývá nová revoluce ve vojenství a nenasytnost vojensko-průmyslového komplexu. Podílí se na liberálním paternalismu – ´máme vás všechny rádi, ale vy musíte převzít naše hodnoty a naše vedení´. To je možné říkat imigrantům, nikoliv velkým neevropským civilizacím, s nimiž je nutné naučit se žít na rovnoprávném základě."

Profesor vidí i jinou těžkotonážní příčinu: "Z pasti této etapy nelze vyváznout bez studia. Aktiv levicových politických stran, nemluvě o jejich vůdčích osobnostech, je však povětšině složen z nečtenářů; žijí ze zastaralých poznatků. Na druhé straně příliš velká část levicových intelektuálů nehledá řešení nových problémů a živí se prodejem starých idejí. Programové principy však nelze hledat v zaprášených textech, jsou skryty v pochopení současnosti. To není jen otázka nových nástrojů propagandy, jako je internet či mediální agentury. Základem je porozumění změně terénu politické práce, tedy sociální situace a povahy elektorátu, kterému levice dnes slibuje i nabízí velmi málo."

Takto vykastrovaná levice je nutně jen "etablovaná, tuctová, nudná. Je flegmatická, melancholická, nostalgická. Uvězněná v parlamentních kuloárech čeká na zázrak, který nepřijde. Principy byly směněny za kompromisy, taktizování zapudilo strategii. Kdysi se vedl svár o tezi, že ´hnutí je vším, cíl je ničím´. Dnes se ukazuje, že absence cíle hnutí zabíjí. Levice přestala být nositelem ideálů, stala se symbolem rezignace. Jak jinak si vysvětlit, že po tolika volebních porážkách vedení KSČM a ČSSD nedokážou samy odstoupit, aby otevřely prostor pro naději? To ale není celý problém: mnohem větší beznaděj vyzařuje ze skutečnosti, že stranický aktiv neumí tato vedení odvolat a nahradit."

Skutečně levicová politika, nešetří Krejčí tu dnešní, musí "nabízet něco víc než žebřík ke kariéře či poslaneckému platu několika vyvolených". Dvojnásob teď, kdy se "ANO stane cílem soustředěného útoku ODS, Pirátů a dalších opozičníků, kteří potřebují oslabit konkurenci. Přidá se i většina mainstreamových médií. Zůstanou dvě české levicové strany obhájci vlády oligarchy, v jehož láskyplném objetí se staly lokaji? Budou bránit současnost, která tolika levicovým voličům nevyhovuje? Vůbec nejde o to, zda premiér umí řídit vládu, zvyšovat důchody a hlasovat o zdanění restitucí. Na podpoře jeho vlády levice ničí svůj obraz, přestává být symbolem změny." Třeskutě krátkozraké je to i z ryze "pragmatického" hlediska, za jehož virtuóze se V. Filip považuje: "Zatím totiž vše nasvědčuje tomu, že do voleb ztratí ANO svůj koaliční potenciál – po propadu KSČM a ČSSD se bude spojenectví s ním bát i SPD. Kde potom skončí zdánlivé úspěchy levice dosažené za současné vlády?" A to je další balvan do mozaiky, mající na svědomí "klinickou smrt levice v Česku". Dřív či později se to sice změní a "vstanou noví bojovníci, otázkou ovšem je, zda ještě budou potřebovat ČSSD a KSČM".

Zhruba tak to vidí i většina komunistů, co po žádných "trafikách" neprahnou. Široká levicová veřejnost i osvícené mozky kalibru profesora Kellera, docentky Švihlíkové a mnoha dalších. Padla snad z jejich strany jediná věta, připisující volební debakly KSČM "zfašizované pravici"? Natož pak "jidášskému groši", za nějž by si koupila "pátou kolonu" v našich útrobách? Tahle nactiutrhačná fantasmagorie je kůlem v plotě. Tím proradnější jsou cíle, které sleduje. Prvým je falešné alibi za samu "smrt české levice".

Druhým - úlitba "pražské kavárně". Zbabělcům, kteří se před ní hrbí, hází rukavici i Václav Klaus junior. Ani on nemá sebemenší pochybnost, že cirkus, děsící publikum "extremisty" a "nácky", je gážistou "totáče" jako řemen. "Prudce rostoucí nenávisti", již "dlouhodobě vyrábí vlivné skupiny, politické kruhy a média". Takže "když jste odpůrce evropské integrace a ztráty suverenity České republiky – tak nejste odpůrce evropské integrace a ztráty suverenity České republiky, ale ´agent Ruska´ nebo ´nácek´. Když si myslíte, že rodina je táta, máma a děti – tak jste ´nácek´ a ´homofob´. Když si myslíte, že miliony migrantů z Afriky a Asie rozvrátí naši kulturu a společnost (a v řadě zemí již rozvrátily) – tak Vám názor nevyvracejí argumentačně, ale jste ´nácek´ a ´rasista´. A před takovými je třeba společnost chránit, jsou to škůdci a může se na ně útočit. Fyzicky? No, hranice je tenká."

Tohle vše ví i herold demokratické pravice. Právě to ovšem nevoní ani zbrojnošům proti "zfašizované pravici", ohánějícím se "proletářským internacionalismem". Oč pohodlnější je prohlásit za dílo "nácků" vše, co za ně má "pražská kavárna", i jménem KSČM. A s grimasou Kondelíka, způsobně pohoršeného nad "nacionalisty", "xenofoby" a "rasisty", uvalit embargo i na témata, jež lidem pijí krev a hýbou žlučí. Nás, kdo si ten švindl vnutit nenecháme, za to roky stíhá cejch "normalizačních dogmatiků", ne-li "stalinistů". Tím snáz se témat, jež dříve dodávala sílu radikální levici, zmocňuje radikální konkurence. Úspěch SPD stojí i padá právě se selháním KSČM. A nám, kdo tomu můžeme čelit jen individuálně - a za cenu nadávek do "konzerv" - se teď nadává už i do "spřeženců fašounů". Právě za to, že otázky v ohnisku masových obav a hněvu stavíme zleva a skutečně radikálně. Těm, kdo to umí jen "zleva" a bezpohlavně, to logicky zvedá adrenalin. Snaha zbavit se nás stůj co stůj tak odhazuje i poslední zábrany.

Fašismu nelze ustoupit ani o píď. Randál proti "fašounům", vycucaným z palce, však klame tělem. Ministruje právě "pražské kavárně". A tím, ať už to tuší nebo ne, i jejím cizím principálům. Silám, s nimiž přichází všechna velká nebezpečí dneška. Kdo tu hecuje ke konfrontaci s jadernou velmocí? Haraší zbraněmi na ruských hranicích? Nutí nám masochistické "sankce"? Fabrikuje "obrazy nepřítele"? Vede války za "změnu režimu"? Povolává do nich i české vojáky? Uvádí do chodu stěhování národů, ohrožující i Evropu? Tahá za nitky zločinného spolčení, exportující chaos a teror? A pak celé to dílo zkázy zkouší "rozepsat" i českému podhradí? Kdo drží ochrannou ruku nad nácky na Ukrajině, v Pobaltí či Kosovu? Nad verbeží, ostouzející památku hrdinů, kteří nacismu zlomili vaz? To vše padá na hrb "atlantických elit", rozvalených pod monstrancemi demokracie a lidských práv. Pod nimi panáčkují i české "demokratické" partaje, ponížené roztleskávačky všech ničemností.

A co ti, které má za "fašizující pravici" jen prodejná "kavárna", V. Filip a hrstka jeho práčat? Kdo z oněch "fašounů" straní byť jedinému z těch darebáctví? Nikdo a žádnému. Chce to snad V. Filip popřít? A zesměšnit nás tím nadoraz? Hodlá snad prohlásit za znak "fašizující pravice" odpor proti "sankcím", zvlčilé rusofobii a válečným magorům? Jen proto, aby se smělo tlachat i naším jménem, že "sankce" jsou "neúčinné"? Přáli bychom si je ještě "účinnější"? Proč to hrobové mlčení i nad průlomy typu prohlášení SPD, že NATO je útočným, a ne obranným paktem? Aby se na kamery mohlo kličkovat i naším jménem, že ten pakt není sice ideální, zatím však "nemá alternativu"? Protože "imperiální zájmy má přece i Rusko", jak televizním "výrobcům souhlasu" snaživě přitakává i jejich vlasatý miláček "zleva"? Co je naším úkolem, otevře-li otázku německých reparací i Tomio Okamura? Hodit mrtvého brouka? Jen proto, abychom nedej bože neupadli do podezření, že účet za fašistické zločiny nastolujeme - po boku "zfašizované pravice"? Nebo i tuhle novou šanci čapnout za pačesy? A razit ji razantněji než kdokoli jiný? Co třeba vstupem do tahanice dvou ministryň, kde vzít dvě miliardy, chybějící na sociální služby? Německo nám těch miliard dluží desítky tisíc.

Bubákům o "extremismu" a "hnědnutí", opsaným od kolaborantů s válečnými zločiny, je vidět až do dvanáctníku. Cílem je proměna levice ve "stranu mírného pokroku v mezích zákona". Rezignace na všechno radikální a dokonce už i opoziční. Plíživá zrada všech, s kým se poměry nemazlí a hledají alternativu. Právě to je vydává napospas radikálům jen napůl. Kdy je to nažene až do náruče skutečně zfašizované pravice, je jen otázkou času. Kdo není jenom "u komunistů", do švindlu, jenž tomu idiotsky nahrává, ho nezatáhnou ani párem volů.

Má to i rozměr, akutní už teď hned. Řídící důstojníci "neziskovek" punktují "barevnou revoluci". Lépe, než před ní, se nežije po žádné z nich. To samé hrozí i nám. Tím ostřeji stojí otázka, jak se k té ďábelské intrice postaví parlamentní subjekty. Které z nich odolají kolaboraci? Které si na to troufnou? A mohou si to i dovolit? Snad ODS? TOP 09? STAN? KDU/ČSL? Nebo Piráti? Věří snad, kdokoli nepřišel o soudnost, že svůj stín překročí Lidový dům? Tím spíš teď, v zajetí "jednoty" slepené z konjunkturální prázdnoty? Co z toho plyne, je jako na dlani. Žvást o "fašizující pravici" je uvaděčkou díla zkázy. Ponese za to odpovědnost, která se neodpouští.

Podle V. Filipa nejsem jen Luciferův advokát a zkorumpovaný bastard. Líčí mne i jako nemehlo, co nic neumí, cokoli kloudného nedokázalo, a nikdo je proto ani nemá rád. Ten ochotnický kousek opsal přes kopírák. Z článku, jenž nechal svého kámoše podepsat už loni. Napřed vyšel v PL. Tam následovala moje odpověď. Pak tu špinavost, nehledě na má dementi a argumenty, musely otisknout i Haló noviny. Právě v den, kdy se konalo důležité plénem ÚV KSČM. Tady mi právo reagovat upřeli. Ten zákaz nebyl z jejich hlavy. Má odpověď zněla takto: https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Kriva-meridla-tankisty-Zbytka-Josef-Skala-odpovida-na-slova-o-mladem-svazackem-papalasi-556100 . To domnělé nemehlo, co prý nikdo nemá rád, získalo na posledním sjezdu v prvém kole jen o 5 hlasů méně než V. Filip, šéf strany 13 let už tehdy. Delegátů bylo přes 300. V. Filip "argumentuje" i mojí "porážkou" od J. Dolejše, svého Cyrana a "myšlenkového tanku". Ten získal na sjezdu jen 41 hlasů a skončil až čtvrtý. Já jich v souboji o post místopředsedy nasbíral 139 a prvé kolo vyhrál.

K barometrům, které se nedají lacino okecat, patří i rating každého z nás právě v PL. Tak jako počet našich sympatizantů či obsah čtenářských dotazů a vzkazů. Je-li otcem myšlenky zavilé přání, plodí i rozkošné humoresky. Čtenářům PL odpovídám už řadu let. Takový dotaz, jako před pár dny, jsem však dostal poprvé. Zlá krev vane už z nadpisu - "Myslíte, že jsme vás neprokoukli?" Miloš Srb, jeho autor tím míní následující: "Píšete si zde dotazy sám, protože je divné, jak jsou všechny návodné? Popularitu máte jednu z nejvyšších, ale ve volbách se to nějak neprojevilo. Jediné, co nechápu, proč to děláte? Když si budu sám psát pochvalné zprávy, jak z nich mohu mít radost? Nebo z hlasů, které jsou zmanipulované? Nebo myslíte, že jste oblíbenější než prezident? To asi těžko." To podezření mne upřímně rozesmálo. Soupeřit o místo na slunci s hlavou státu, napsal jsem tazateli, by mne ani nenapadlo. Tím méně "psát si pochvalné zprávy sám". S drtivou většinou lidí, kteří mi píší na PL, jsem se nikdy neviděl. A jaktěživ s nimi nebyl ve styku jinak, než právě díky dotazům a odpovědím v PL. Ověřit si to je hračka i pro tuctového "ajťáka". Tazateli jsem doporučil, ať si nějakého zjedná. A to, k čemu se dopracuje, pak laskavě pošle i mně. Kdo by se nechtěl dozvědět víc o tazatelích, jejichž věk, adresa, profese a nátura jsou pro něj španělskou vesnicí?

Pro výzvu Tomia Okamury, aby se vláda ve sporu s EU řídila národním zájmem, hlasovali minulý týden i komunističtí poslanci. "Nacionalismus" jim vyčte jen IQ tykve. "Ideový přechod k fašizující pravici" - leda mentální invalida. Dvojí metr je chatrnou berlí. Doznává důkazní nouzi. A většinou i nekalé úmysly. Mně se ta manýra hnusí. Ve štábu SPD jsem jaktěživ nebyl. Ani při vyhlášení výsledků voleb, ani kdykoli jindy. Z ostudy burnus má i lež, nasazená místo té, co se už stihla ztrapnit. Snímek z mé účasti na "jiné akce SPD" je ze setkání s posluchači jednoho z nezávislých rozhlasů. Koho tam pozvali, bylo jen a jen na jeho pořadatelích. Nám, vystupujícím na jeho vlnách, to dopředu neřekli. Ten rozhlas už přenášel nejednou živě i akce organizované KSČM. Gratis a velice obětavě. Nic, co by zavánělo fašismem, nezaznělo ani na zmíněném setkání s posluchači. Bouřlivým potleskem odměnili i slova Lenky Procházkové. Troufne si kdokoli nařknout z "hnědnutí" i ženu její kuráže a charakteru? Pavlačovým drbem je i verze, že hodlám "dělat prachy" coby asistent Ivana Davida v sídlech EP. Až ze dna žumpy vyhřezla ještě "chytlavější" verze. Je o "velkém balíku", co jsem od "zfašizované pravice" dostal jednorázově. Za "rozvrácení KSČM", jak jinak. Žumpa přitahuje jen koprofilní hmyz. Nám, lidem, se nad ní zvedá kufr.

V. Filip mne nemá rád. Jediný klad mi nepřiznal už roky. Lépe je na tom i spousta lidí z jiných partají. Tu samovazbu ducha mu nezávidím. Mně by v ní bylo nedýchatelně. Má však i horší vadu na kráse. Tím, že nás spor vede cestou malicherných podpásovek, zastírá jeho pravý předmět. Hříčkou mrákoty, kterou tím podsouvá, je i část lidí s bezelstnými úmysly. Jedni v nás vidí dva sebestředné kohouty na venkovském dvorku. Jiným se daří nakukat i ještě zlovolnější fámu. O "zhrzených ambicích", co mi prý leptají duši. Na obě protézy pajdá i tohle moudro. Já za ty "ambice" mám jen okopané kotníky. Jít skutečně o ně, jsem v cíli už dávno: Levou zadní a za lukrativní gáži. Třeba v dresu jiné partaje. Například té, kam mne stěhují narážky V. Filipa. Tu radost mu rozhodně neudělám. Na to může vzít jed.

Náš spor má jiné pozadí. Je o tom, jak dělat radikálně levicovou politiku. A co ji naopak svazuje ruce a ubíjí. Zda si lze lhát do kapsy i teď, na prahu "klinické smrti". Svádět své debakly na vnější okolnosti, reálné i vycucané z palce. A pokaždé, kdy trapné alibi ztrácí dech, spustit inkvizicí proti "vnitřnímu nepříteli". Náš spor je o tom, zda se i dnes smí zatloukat vážnost a hloubka naší krize. Vymítat její příčiny, bijící do očí, jako ďáblův úradek. Dusit kritiku, kterou to logicky vyvolává. Mávat jí nad hlavou klackem "kázně", jíž vyschl živý obsah. Brát tím chuť do práce i těm, kdo o ni ještě nepřišli. Cepenět ve sfingu, co většině lidí už nestojí ani za pozornost. A každého, kdo před tím nestrká hlavu do písku, ostouzet jako nepřejícného kverulanta.

Pomsta za odpor, na nějž ta bezradná kapitulace naráží, dopadá hlavně na mou hlavu. Takový kompliment potěší. Jen a jen mně však nepřísluší. V sobotu proběhla už druhá z celostranických konferencí mezi sjezdy. V tom hlavním byla kopií té první, konané letos v dubnu. Kritická smršť se snesla na lídry bezradné kapitulace, a ne na jejich odpůrce. Já sám jsem místo delegáta uvolnil jiným. Tím víc se pravda, o tom, zda jde či nejde o "ambice zhrzeného jedince", zjevila v celé nahotě. To, co po delegátech chtělo stranické vedení, přehlasovaly obě konference téměř kompletně.

Do role mluvčího změny se nijak necpu. Má-li mne za něj i V. Filip, bránit se tomu nebudu. Je to i většinová vůle kolegů. Co a proč jiskří mezi Filipem a Skálou, zajímá jen pár intrikánských drben. Vyvést náš spor z toho zajetí je nejvyšší čas. Vraťme ho k tématu, o němž je doopravdy. K otázce, proč tu jsme. Zda je to jen pár kariér, udržitelných řídnoucí členskou základnou a jejím blízkým okolím. Nebo zda to, čím už jsme uměli polidšťovat svět, polijeme živou vodou. Zda se pramenem pravd, s nimiž si neví rady žádný jiný radikál, staneme znovu právě my. A už tím vrátíme naději všem, kdo o ni přišli či přicházejí. Lidem, jež jinak nic lepšího už nečeká. I těm, komu osobní drama nehrozí, z přesilovky psychopatů je však nanic i jim. Zda vyvedeme jedny i druhé z hlediště mlčící většiny. A krok za krokem je spojíme v bloku, jenž přesilovce psychopatů zkrátí dech a nakonec ji i zvrátí. Až náš spor povedeme tímto směrem, smaže i všechny urážky. Pro mne to není o černé a bílé ani dnes. V. Filip má i nesporné zásluhy. Plivat na ně, protože se teď neshodneme, mne ani nenapadne. A uvolní-li prostor změně, přezrálé už dávno, s každým, kdo by jeho přínos ostouzel, zkřížím kordy jako první. Řekl jsem to už mnohokrát. A chci to zdůraznit i dnes. Pokud však V. Filip to, čemu ujel vlak, zabetonuje, znehodnotí tím i vše, zač si zaslouží díky.

Z hilzny, odpálené z jeho houfnice, vypadly i veršíky. Bloudí stopou Viktora Dyka. Na téma, kdo "zahyne, opustí-li mne". Opačně, než sugeruje ta rýmovačka, je to i v daném případě. Sebevražedná je politika, opouštějící vlastní závazky. S tou se musíme rozejít. Co nejdřív a se vším všudy. Teprve pak přestane straně, za niž mnozí cedili i krev, hrozit klinická smrt. Teprve pak ji nebudou opouštět lidé, kteří jí zasvětili celý život. To až teď jim nikdo nevymluví, že politika strany opouští jejich přesvědčení. Poslední roky drží i jiný rekord. V počtu lidí, kteří k nám našli cestu nově a odešli už během pár let. Kvůli "trafikám", jichž se nedočkali, to bylo jen výjimečně. Ostatní propadli těžkému zklamání. Když se s ním svěří nahlas, je z toho do breku i nám, kdo jsme v tom nevinně.

My máme pevnější nervy. Na ty jsou krátké i horory z Tlusté Berty. To my neopouštíme myšlenku ani přátele. To nám je cizí vše, co zavání sobectvím. To my chceme levici, jíž patří budoucnost, a ne jen pár erárních funkcí. A nedáme pokoj, dokud tím směrem nevyrazí.