Už v nejbližších dvou, třech letech se na ně mohou snést i následující bumerangy:

- „Tálibové, vládnoucí v Afghánistánu“;
- „Irák, sražený do nekonečné etnicko-náboženské války se statisíci mrtvých. Americké a britské ropné korporace, nucené zvednout  z Iráku kotvy“;
- „Libye, rozpadlá na několik vzájemně nepřátelských kmenových enkláv. Libyjská ropa i strategicky významné pobřeží, na které USA už nedosáhnou“;
- „Porážka amerických nominantů v ozbrojené opozici v Sýrii, debakl scénáře ´demokratizace´ Sýrie i překreslení mapy Velkého Blízkého východu“;
- „Porážka vládnoucí koalice v Německu a růst odstředivých tendencí v členských zemích NATO“;
- „Propad Ukrajiny do hluboké politické krize, na jejímž pozadí se ustaví nezávislé Doněcká a Luhanská lidová republika.“

Ve všem, co o politickém  osudu  prvého Afroameričana v čele Spojených států rozhodne, připadá specifická role právě Ukrajině. „Prizmatem  dlouhodobých zájmů USA se její význam nedá srovnat ani s Afghánistánem, ani s ´Islámským státem´, ani s Libyí, ani se Sýrií. Válka na Ukrajině strhla z cílů Západu škrabošku.“ A to, že právě s Ukrajinou se počítalo jako s „hlavním nástupištěm úderu na Rusko coby nositele jiného civilizačního projektu“, je tak jako na dlani.

Že nejde o méně, než o „střet civilizací“ – řečeno s ikonickým názvem knihy Samuela Huntingtona – ilustruje už kontrast v symbolice. Zatímco domobrana jihovýchodu bojuje pod emblémy válek za zachování svéprávnosti Ruska, „ukrajinská armáda – v barvách žluto-modrého  prostěradla, věnovaného roku 1845 gubernátorem Haliče von Warthausenem  haličskému trestnímu pluku, když vyrážel potlačit rolnické v Maďarsku“.

„Plán úderu na Rusko přes Ukrajinu, plán, do nějž se už investovaly  miliardy dolarů, praská ve švech. Rusko si s operací, jejíž kódové označení svět ještě nezná, poradilo vlastními silami.“