Originál, zavěšený v příloze, stojí za přečtení do písmene. Česky aspoň uzlové momenty:

„Začněme popisem ruské elity. Vznikla z rozpadu pozdně socialistické společnosti.“ „Docela velké skupiny populace“ – „od organizovaného zločinu až po nejnižší a střední nomenklaturu“ – poháněly hlavně dvě pohnutky: „dosáhnout úplného zrušení odpovědnosti vůči společnosti“ – a „zajistit dědičnost vlastního statusu (a nahamoněného bohatství)“. „Druhý z těch úkolů se řešil zavedením soukromého vlastnictví, první – likvidací všech více či méně funkčních institucí státu“.   

Už koncem 90. let však bylo jako na dlani, že „stát bez vlastních institucí dost dobře existovat nemůže“. Vyvstal i „problém zachování bohatství, nakradeného privatizací“. Doba poptávala „arbitra, schopného nejen řešit  otázky různých skupin elity, ale také vysvětlit, co jejím společným zájmům odpovídá a co ne“.

„Hledání arbitra zabralo určitý čas.“ Mezitím se do „elit propracovali  i lidé z části silových struktur (´silovikov´), které skladbu elity nejen stabilizovaly, ale umožnily i monitorovat a realizovat arbitrážní verdikty“. Ve finále „byla vybrána i figura samotného arbitra, který podobné problémy řešil už v kriminální metropoli Ruska 90. let – Petrohradě“. 

Právě ten ovšem zavedl i „onu koncepci místa Ruska ve světě, s níž vyrostl. Koncepce, jejíž původ sahá přinejmenším do 50. let a již do vedení SSSR podle všeho uvedl Kuusinen, tkvěla v idejích konvergence, tedy sblížení západních a sovětských elit. Než přišel k moci Putin, ruské elity se osudem vlastní země ani nezabývaly – a v nejlepším případě se považovaly jen za gauleitery Západu.“ Poněvadž tehdy šlo hlavně o to, „nakrást si co nejvíc, zašít to nakradené na tom samém Západě a hrnout tu slabomyslnou kombinaci před sebou, dokud to jen půjde. Typickým příkladem podobného chování je dnešní ukrajinská elita. Putin tyto poměry změnil.“