Ani na „dnešním Rusku nenachází nic, co by stálo za podporu zleva. Je to však opravdu tak?“ Draitser v tom má jasno: za situace, kdy „korporátní mainstream“ recykluje temné rusofobní vášně, je právě na levici, aby tu „falešnou interpretaci rozbíjela, čelila agendě Impéria a bránila právo suverénních zemí jednat nezávisle na západním diktátu“.

Dnešní Rusko si - nehledě na dědictví apokalypsy z 90. let - zaslouží podporu hlavně z pěti důvodů:

1.   Za to, že v „v řadě koutů světa klade v posledních letech Impériu stále asertivnější odpor“. V Sýrii blokuje spolu s Čínou brutální tlak mezaliance USA, NATO, Izraele a reakčních naftokracií. Svým „vetem v Radě bezpečnosti OSN zabránilo už minimálně dvakrát přímé americké agresi“ (a „legální syrské vládě pomáhá i zpravodajskými informacemi“). „Na Ukrajině zarazilo další expanzi NATO na východ.“ A zároveň výmluvně dokládá, že ani země jejího typu „nejsou bezbranné vůči velmocenským makléřům Washingtonu, Londýna a Wall Street“ – a „´měkká moc´ Západu není ani zdaleka tak všemocná, jak se zdá“. Že „skutečně koncepční postup a lidový odpor dokáží čelit i tak propracované manipulaci“.

2.  Za roli, již hrají BRICS, Šanghajská organizace pro spolupráci i další struktury, prosazující „multipolární“ architekturu světa v situaci, kdy „po rozpadu Sovětského svazu ovládly téměř všechny významné mezinárodní instituce Spojené státy.“ Naproti tomu společným jmenovatelem BRICS, ŠOS, Euroasijské hospodářské unie i řady dalších analogických struktur je to, že „je Spojené státy pod kontrolou nemají“. A „proč by, kdokoli nemá pochyb, že Spojené státy čeká politický, morální i etický bankrot, neměl chtít podpořit síly, v nichž jim narůstá globální výzva?“

„Řada levicových sil je však“ – pod vlivem „celých desetiletí ideologického a politického rozkladu“ a „kumulativního psychologického dopadu propagandy“ – „přesvědčena, že dnešní Rusko není o nic lepší ani horší než Spojené státy“ (že je to „čistě jen jejich konkurent“). Tak „nebezpečně ahistoricky“ je s to uvažovat „leda cvok“.