„Není to ani celý rok, co nás bombardovaly hlášky, že syrský prezident Bašár Asad je zosobněním všeho zla i vrchovatou hrozbou“ – a „vojenský útok na jeho režim je jak morálním, tak strategickým imperativem“.

V „tirádách o válce proti Asadovi, která je naší svatou povinností“, soutěžili  „liberální intervencionisté“ do jednoho – od Tonyho Blaira až po Samanthu Power. John Kerry z Asada „dělal rovnou Hitlera“ – a hřímal o „času  našeho Mnichova“.

Reprízu libyjského scénáře zmařil i většinový odpor Ameriky. Davidu Cameronovi ji zakázal parlament. „Obamova administrativa a americká politická třída slaví prvé výročí ´bomb na Asada´, které se nekonaly, novou kampaní za bomby na hlavy těch, kdo s Asadem bojují.“ Tedy právě „sil, které už po dva roky vyzbrojují Spojené státy“.

„Je to jakoby sice od počátku věděly, že chtějí do války v Sýrii na beton, potřebovaly však nějaký čas na rozhodnutí, na které že vlastně straně.“ Tak jako právě v Libyi, kde „po celé dekádě globální války s terorem“ – „anulující základní svobody a politické hodnoty“ – a „vedené   proti nevídané hrozbě al-Kájdy a ´džihádistů´“, „přešly Spojené státy na jejich stranu a obdarovaly je zbraněmi i mocí“.

„O brutalitě a extremismu ISIS není sporu, zcela jinu otázkou však je, mají-li proti němu Spojené státy vojensky zasahovat.“ Jsou-li to právě ony, kdo „v regionu brutální a extremistické strany všeho druhu nejen toleruje, ale i aktivně podporuje“.