Iljuchin v nahrávce popisuje setkání s mužem, jemuž slíbil zachovat anonymitu. Ten ho pak jako zákonodárce – i šéfa příslušného výboru Dumy – zasvětil do přísně utajované operace, zadané za Jelcina přímo z Kremlu.

Přes pět let (1991 – 1996) trvala jen prvá etapa. Následovaly i další. Dějištěm byla vládní rezidence za Moskvou, optimální i z hlediska utajení. Lidskými zdroji – desítky zpravodajských analytiků i mazáků “aktivních opatření“. Lidí pod přísahou – a ad hoc i lukulsky honorovaných.

Patřil k nim i whistleblower, jemuž se Iljuchin zavázal zachovat anonymitu. Dodal i hromadu doličných předmětů. Repliky hlavičkových papírů klíčových sovětských institucí z první poloviny 40. let. Matrice, simulující podpisy J. V. Stalina, V. M. Molotova, L. P. Beriji i dalších členů tehdejšího vedení -  ale třeba i A. N. Šelepina, řídícího KGB na přelomu 50. a 60. let. Prošly i pedantickou oponenturou renomovaných grafologů.

To vše se – právě za „šokové terapie“, srážející milióny Rusů do nouze -  investovalo do „falzifikace statisíců stran úředních dokumentů“. Ne jako švindlů, majících cokoli zamést pod koberec. Ale jako podvrhů, darovaných  deliriu „postkomunismu“.