Dokument postrádá datum své publikace a není z něj zřejmé, pro koho byl primárně publikován, ani jak a kým bude projednáván. Dokument ale stojí za to pečlivě studovat a to z mnoha důvodů.

Čtenáře jistě zarazí nehezká „bruselština“, kterou je dokument psán, ale mnohem více upoutá neschopnost jakékoliv reflexe dosavadního fungování eurozóny ze strany evropské politické elity. Naopak tradičně ambiciózní plány na ještě hlubší integraci nepřekvapí.

O neschopnosti realistického zhodnocení dosavadního fungování společné evropské měny svědčí už úvodní odstavec z první kapitoly dokumentu: „Euro je úspěšná a stabilní měna. Je společnou měnou 19 členských států EU a více než 330 milionů občanů. Poskytuje svým členům cenovou stabilitu a chraní je před vnější nestabilitou.“ Míra takové zaslepenosti a neschopnosti přijmout realitu je jen těžko uvěřitelná. Eurozóna za celou dobu svého trvání nenaplnila – a kvůli strukturálním ekonomickým rozdílům svých členů ani nemohla naplnit – očekávání svých tvůrců, tedy přinést Evropě vysoký hospodářský růst a přispět ke sbližování ekonomické úrovně svých jednotlivých členů. Namísto toho se v průměru ekonomická výkonnost členských zemí v posledních letech s eurem snižovala a k žádnému sblížení (konvergenci) ekonomik nedošlo. Pod centrálně vytvářenou jednotnou měnovou politikou pro všechny členské státy se ještě více obnažily strukturální rozdíly jednotlivých ekonomik, zejména tzv. severního a jižního křídla eurozóny. Jakou – autory zmiňovanou – stabilitu přineslo euro například Řecku, jsme mohli a můžeme pozorovat v přímém přenosu poměrně dlouhou dobu.

Neschopnost reflexe fungování eurozóny nahrazují autoři dokumentu dalšími a dalšími návrhy a nápady, jak její fungování do budoucna vylepšit. K lépe fungující eurozóně ale v souladu s jimi zastávanou ideologií europeismu existuje vždy jen jedna cesta, a to cesta větší harmonizace, hlubší koordinace hospodářských politik a dalšího přesunu suverenity z národní úrovně na úroveň evropskou. Tedy cesta, kterou postupuje Evropská unie dostatečně dlouho na to, abychom mohli říci, že to byla cesta do slepé uličky. Autoři dokumentu však rozhodně tuto cestu opustit nechtějí. Píší, že „Euro je víc než jen měna. Jde o politický a hospodářský projekt.

Všichni členové se jednou provždy vzdali dřívější národní měny a trvale sdílejí svrchovanost v měnových záležitostech s ostatními zeměmi eurozóny.“ Dostatečně jasně nám tím říkají, že nehodlají opustit základní imperativ ideologie europeismu, a sice že v evropské integraci existuje pouze jeden jediný směr a jakákoliv cesta zpět není možná. To ostatně vidíme i při řešení tzv. řecké krize, kde nejlogičtější – a pro Řecko jediný nadějný – krok, tedy opuštění eurozóny, nebyl evropskými politickými elitami vůbec připuštěn. Jedno se ale musí autorům textu v této souvislosti přičíst k dobru. Alespoň otevřeně a explicitně říkají, že má eurozóna prostřednictvím hospodářské unie, finanční a fiskální unie směřovat k unii politické, neboli k evropskému superstátu. Politická unie byla samozřejmě cílem všech evropeistů, ale otevřeně se to donedávna leckteří báli říkat nahlas.