Skopeček (ODS): Nesrovnávejme se s USA. Nemáme agentury, které by dotovaly nebonitní klienty

Vážení kolegové, jsem především rád, že se o tom takto bavíme docela podrobně. Myslím, že tu zaznívá řada racionálních argumentů. Pokud si pamatujete to první čtení, zákon tady prošel bez nějaké výraznější diskuse, byl navrhovatelem a autorem představen jako technická novela. Myslím si, že z průběhu dnešního projednávání jasně vyznívá, že o žádnou technickou novelu skutečně nejde.

My jsme skutečně na rozpočtovém výboru, a děkuji i panu předsedovi, uspořádali seminář k tomu tématu, na kterém vystupovala řada lidí samozřejmě jak z akademického světa, tak lidí z byznysu, i těch zprostředkovatelů, kteří jsou tu dnes považováni za zločince.

Nicméně dovolím si prostřednictvím pana předsedajícího panu guvernérovi říct, že přesto, že jsme na těch jednáních mezi sebou často třeba s panem viceguvernérem Tomšíkem nesouhlasili, tak vždycky ta diskuse probíhala korektně a ani by ho nenapadlo nás obviňovat, že snad proto, že máme jiný názor na regulaci bank, tak chceme způsobit jejich kolaps, jak to tady zaznělo v úvodu. Myslím si, pane guvernére, vážím si vás, ale že to nebylo úplně vhodné konstatování. Prostě na věci, a zvláště v ekonomické a hospodářské politice, můžeme mít jiný názor, aniž bychom chtěli ekonomiku nebo jednotlivé občany poškodit.

K samotnému návrhu. Vím, že mediálně líbivější a větší ohlas získá právě ta část, která se zabývá regulací hypotečního trhu, ale znovu bych chtěl upřít pozornost na tzv. netradiční nástroje měnové politiky, které banka chce získat. Myslím si, že Česká národní banka je nepotřebuje, že i při stávajících měnově politických nástrojích, které má k dispozici, dokázala prostřednictvím dlouhodobě oslabovaného kursu koruny, a já jsem velkým kritikem tohoto opatření, využít netradiční nástroj měnové politiky nad rámec těch standardních, které používala do té doby a nepotřebovala k tomu změnu zákona. Všichni dobře víme jak v ekonomické teorii, tak v praktické hospodářské politice, že měnová politika těch velkých centrálních bank, ať už to byl FED nebo Evropská centrální banka, které prováděly kvantitativní uvolňování, tak ani ekonomická teorie na té akademické úrovni ani praktická hospodářská politika si není jista, jaké dlouhodobé důsledky bude to nalévání peněz do té ekonomiky mít. To, že to je obrovské systémové riziko, kvůli kterému tu Česká národní banka ten zákon má, a to, že to je obrovské systémové riziko, to kvantitativní uvolňování ukazuje už to, jakým způsobem po této politice zareagovala např. výnosnost důchodových systémů ve Spojených státech a v řadě dalších zemí, kdy díky té uvolněné měnové politice ty nastřádané celoživotní úspory, které si lidé střádali na důchod a na část života poté ekonomicky aktivní, jak zaznamenali ztrátu, takže to je jenom první z těch neblahých důsledků, které od kvantitativního uvolňování můžeme čekat, řada dalších může přijít, ať už hyperinflací, která by byla logicky ve standardním ekonomickém prostředí logickým důsledkem toho kvantitativního uvolňování. A já prostě nemám pocit, že bychom jako Sněmovna měli jen tak odmávat České národní bance dramatické rozšíření jejich pravomocí, aniž by o tom existovala velmi hluboká akademická, odborná, ale i politická diskuse. A ta, bohužel, o takto podstatné normě doposud neběžela a já jsem velmi rád, že rozpočtový výbor se k tomu připojil, a i to, že rostou, jak jsem se díval v systému, jak roste počet pozměňovacích návrhů, tak je zřejmé, že další a další poslanci chápou, že o žádnou technickou novelu, jak nám na začátku Česká národní banka falešně chtěla namluvit, tak o žádnou technickou novelu nejde.

Ten předložený návrh novely zákona o České národní bance má umožnit regulaci tří úvěrových ukazatelů současně. Nemám úplně aktuální přesná data, ale i když jsem se díval a studoval jsem důvodovou zprávu k tomu zákonu samotnému, tak jsem nenašel žádnou zemi, kde by naráz regulovali všechny ty tři úvěrové ukazatele. Navíc ty ukazatelé, které regulují nebo dívají se na příjem domácnosti, která o hypotéku žádá, tak je regulují země, jako je Irsko či Velká Británie, ale s absolutně odlišnou strukturou hypotečního trhu. Nemohu souhlasit s tím, že ten návrh je v současné době potřeba. Když se podíváme na data a pokud jsou aktuálně přesnější, já jsem se díval někdy před 14 dny, před třemi týdny, když jsem ten pozměňovací návrh připravoval, tak statistiky ukazují, že podíl hypotečním úvěrem financovaného bydlení je u nás výrazně podprůměrný. 18 % domácností financuje bydlení prostřednictvím hypotéky, což je opravdu jiné číslo, než je 27 % průměr Evropské unie. A když tu pan guvernér zmiňoval Slovensko, které údajně aktuálně přišlo s podobnými návrhy, tak tam ten podíl úvěrem financovaného bydlení je na úrovni 37 %. To je úplně jiné číslo, než číslo 18 v České republice, a to je úplně jiná motivace k volbě takových regulačních nástrojů, jaké Česká národní banka po nás chce. Lidé s nízkými příjmy, a Eurostav to definuje jako 60 % mediánu a méně, mají úvěr na bydlení u nás jen v 6 % případů. Zase oproti Evropské unii, kde je ten průměr dvojnásobný.

Co se týče nějakého rizika a bubliny, tak statistiky ukazují, že v celém pokrizovém vývoji, myslím tím po roce 2010, u nás rostou ceny nemovitostí stejným tempem jako příjmy v ekonomice. Zase to neznačí, že by se tu nějak dramaticky nafukovala hypoteční bublina, kterou bychom aktuálně museli, jak se říká, propichovat. A to si neodpustím říci, ale přece to, co Česká národní banka po nás chce a co chce brzdit, tak sama způsobila svojí vlastní uvolněnou měnovou politikou a tlakem na nízké úrokové sazby. Je zřejmé, že nízké úrokové sazby zkrátka motivují lidi méně spořit a více si půjčovat, že lidi motivují brát si, když jsou úroky tak nízké, brát si hypotéku a pořizovat si bydlení. Osobně si myslím, že vzít si úvěr na bydlení je rozhodně lepším způsobem, jak se zadlužit, než si pořizovat spotřební úvěry na vánoční dárky nebo na letní dovolené. Myslím si, že dát šanci lidem pořídit si vlastní bydlení a během svého života si na něj nastřádat, je věc, která té ekonomice, a nejen té ekonomice, ale zejména stabilitě společnosti, pomáhá. A nezlobte se na mě, v okamžiku, kdy Česká národní banka chce do svých rukou nástroje, které mají hypoteční trh omezit, tak je zřejmé, že ta úvěrová, hypoteční schopnost, schopnost sáhnout si zejména nízkopříjmovým rodinám a skupinám obyvatel na hypotéku, bude zkrátka výrazně omezena.

Jsem rovněž rád, že prošly dílčí návrhy z rozpočtového výboru, byť si myslím, že to nevede úplně, zatím ty, co prošly k systémové změně toho zákona, ale pro mě bylo naprosto nepochopitelné, že od začátku, tak jak to Česká národní banka plánovala, měly do těch regulací spadat i hypotéky, které už běží, tzn. refinancování hypoték. Dovolím si vám dát jeden příklad. Vezměte si mladý pár, který si v okamžiku, kdy oba pracují, pořídí hypotéku na pět let, čtvrtý rok odejde manželka na mateřskou dovolenou, jejich příjem se automaticky na nějaký omezený čas několika let sníží, je okamžik, kdy by mohli refinancovat hypotéku, chtějí ji, našli by třeba i konkurenční banku, kde by si sáhli na hypotéku s nižší úrokovou sazbou, ale protože zrovna Česká národní banka bude regulovat ukazatel, který zkoumá příjem domácnosti, tak tato domácnost se díky tomu, že manželka nebo partnerka je na mateřské a má nižší příjem, tak se nekvalifikují a budou odsouzeni k tomu zůstat u té banky stávající, a to i za cenu vyšší úrokové sazby. Čili já myslím, že to systémové riziko nesnižuje, což je ambice tohoto zákona, ale naopak, že to systémové riziko zvyšuje. A nechápal jsem, proč chceme komplikovat život nebo proč chce Česká národní banka komplikovat život nejenom párům nebo jednotlivcům, kteří si berou hypoteční úvěr poprvé, ale proč chce komplikovat život i těm lidem, kteří standardně splácejí hypotéky už dnes a chtějí pouze refinancovat.

Dalším problémovým bodem podle mého názoru té novely zákona je poměrně vysoká samovolnost rozhodování Centrální banky. Ty limity mohou podle novely být stanoveny zcela nezávisle a na zcela autonomním uvážení České národní banky. Navrhovaná novela neřeší skutečnost, že větší obezřetnost při řízení jednoho ukazatele může být kompenzována volnějším přístupem k ukazateli jinému. Stanovením těch horních hranice bez znalosti kontextu individuálního úvěrového případu, jak navrhuje novela, de facto dochází k situaci, kdy Česká národní banka dostává extrémně velké pravomoci, nejen jak ovlivňovat hypoteční trh, ale jak přímo řídit systém rizik v jednotlivých komerčních bankách.

Je to po vzoru toho principu, který podle mého názoru nefunguje v hospodářské politice, to znamená, že one size fits all, to znamená jedna plošná regulace zahrne všechny případy a padne všem. Já si myslím, že ten život je barevnější a že i ti žadatelé o úvěry jsou tak specifičtí, že by mělo být na Komerční bance, aby sama zhodnotila na své vlastní riziko a nechť pak samozřejmě ta Komerční banka, pokud se ten hypoteční úvěr ukáže jako úvěrové selhání, nechť si nese důsledky. Ale nechápu, proč by Česká národní banka měla nahrazovat oddělení riskmanagementu komerčních bank.

Tady zaznělo několik věcí, jako že chráníme spotřebitele před jimi samými, aby ti nejchudší nešli do úvěrů, které se jim nevyplatí nebo které je dostanou do nějaké tíživé situace. Myslím si, že ten stát ty lidi vodí za ručičku už příliš. Že i tato Sněmovna během stávajících tří let schválila už tolik zákonů, které mají chránit občany a lidi před jimi samými, že už to nemá obdoby a přichází to znovu. Znovu máme naše spoluobčany za méněcenné, méně přemýšlivé, neschopné zhodnotit riziko, neschopné zvážit, zda si mohou vzít úvěr nebo nikoliv. A je tu moudrý stát, v tomto případě nikoliv ani Komerční banka, která ten úvěr má poskytnout, ale centrální banka, která ví mnohem lépe než ti lidé, co si v životě mohou dovolit, do jakého rizika mají jít.

Zkrátka, Česká národní banka a Sněmovna, pokud tento zákon přijme, tak bude považovat naše občany za stádo, které není schopno se samo v životě rozhodovat, a to o tak závažných věcech, jako je, jakým způsobem si pořídit a jakým způsobem financovat bydlení.

Já jsem ukazoval na těch číslech, že náš hypoteční trh není v nějaké bublině, že na tom není nijak špatně, že tam nehrozí žádné dramatické propady. Já bych ještě připomněl, že poměr nesplácených úvěrů, nejen hypotečních, ale celkových, za domácnosti na celkovém úvěru domácnostem je u nás 3,2 %. Čili žádné velké číslo úvěrů na straně domácností, které by byly v selhání. A to číslo samozřejmě ukazuje už dnes, že ti lidé jsou schopni si zvolit patřičný úvěr sami. To číslo ukazuje, že dneska lidé neberou úvěry, které by nebyli schopni splácet. Naopak, v mezinárodním srovnání jsme v těchto číslech na daleko nižší úrovni. (V sále panuje neklid.)

Pan guvernér tady zmiňoval a srovnával situaci České republiky se Spojenými státy resp. hovořil o tom, že v těch Spojených státech krize odstartovala na hypo -

Místopředseda PSP Jan Bartošek: Omlouvám se, pane poslanče, ale požádám vás, kolegyně a kolegové, o ztišení, aby bylo dobře rozumět. Prosím.

Poslanec Jan Skopeček: Děkuju pěkně. Zopakuji, pan guvernér srovnával situaci nebo zdůrazňoval potřebu, proč přijmout tento zákon, zkušeností ze Spojených států, kde tu ekonomickou krizi mimo jiné zažehly právě i nesplacené hypotéky, nebo velký podíl úvěrů v selhání, které domácnosti ve Spojených státech držely. Ale zapomněl dodat jednu věc. Zapomněl dodat, že v té Americe díky levicovému demokratickému prezidentu Billu Clintonovi existovaly dvě státní agentury, Fannie Mae a Freddie Mac, které financovaly z peněz ostatních daňových poplatníků, z veřejných peněz dotovaly hypotéky těm klientům, kteří by si na standardní hypotéky v amerických bankách nedosáhli. Čili proto, aby mohly banky poskytovat úvěry i lidem, u kterých se vědělo, že nejsou bonitní v tom standardním slova smyslu, že nebudou schopni splácet, tak těm, pro tyto lidi vytvořila vláda Spojených států dvě agentury, jejichž prostřednictvím za peníze daňových poplatníků dotovala tyto nebonitní klienty, aby si vzali úvěry. Samozřejmě, tato levicová, v americkém slova smyslu, demokratická politika selhala, protože objem těch úvěrů, který takto nebonitním klientům byl poskytnut, byl samozřejmě obrovský a stál u zrodu té finanční a následně ekonomické krize. Nicméně, dávat to za příklad toho, proč je potřeba přijmout tento zákon v České republice, prostě není vůbec namístě a není to vhodné.

V České republice nemáme ani jednu ani dvě Fannie Mae nebo Freddie Mac, které by dotovaly nebonitní klienty v tom, aby si brali úvěry, které nebudou schopni splácet. A proto jakékoliv srovnání s tím, co se dělo ve Spojených státech, a tím, co je v České republice, prostě v tomto smyslu a v tomto kontextu je neadekvátní.

Já jsem v tomto smyslu, a ještě jedna poznámka, pan guvernér říkal, že snad ty banky jsou hrozně nadšeny, že se tato regulace na ně chystá. Já myslím, že nemusíme být přílišní znalci bankovního sektoru a zájmu jednotlivých bank, ale jestli určitě není něco zájmem komerčních bank, tak je to, aby takto dramaticky Česká národní banka regulatorně do jejich svobodného rozhodování, komu mají nebo komu nemají půjčit úvěr, vstupovala, je, pane guvernére, přeci zřejmé, že na ty komerční banky máte poměrně dostatečně silné nástroje i dnes, a že komerční banky ze strachu z toho, abyste jim nezvýšili kapitálovou přiměřenost, tak samozřejmě jsou v debatě, veřejné debatě v tomto velmi zdrželiví, protože vědí, že pokud by proti vašemu zákonu nějak dramaticky vystupovaly, tak máte dneska už dostatečné nástroje na to, abyste je takříkajíc ťafli. Proto samozřejmě neslyšíme komerční banky příliš na to žehrat, proto slyšíme spíše tu akademickou sféru, proto slyšíme ty zprostředkovatele.

Já si zkrátka myslím, že Česká národní banka má dostatečné pravomoce už dnes. Už dnes prostřednictvím doporučení říká bankám, jaký podíl hypoték mají nebo nemají půjčovat k hodnotě nemovitosti. A že dávat toto doporučení nebo měnit ho na formu zákonného nařízení vůbec není správné. Jenom bych chtěl poslancům dát do hlavy takovou úvahu: My se tady často hádáme a debatujeme o tom, jestli sazba DPH klesne o jedno procento nahoru či dolů. Jsou tu velké politické spory o tom, jak nastavíme tu či onu konkrétní daňovou sazbu nebo jakýkoliv jiný parametr hospodářské politiky. A máme tu na druhé straně Českou národní banku, která má bankovní radu, která je jmenována prezidentem republiky a která má dostat do rukou takto dramatické pravomoce, mnohem větší než je pohyb daně z přidané hodnoty o jeden procentní bod nahoru nebo dolů. A při takovéto pravomoci to bude moci samozřejmě Česká národní banka bez zraku veřejnosti udělat na jednom ze svých zasedání, aniž by za to nesla jakoukoliv politickou odpovědnost a aniž by o tom existovala jakákoliv veřejná či odborná diskuse.

Čili jenom bych rád upozornil pány zákonodárce a dámy na to, že si tu Česká národní banka chce vzít pravomoci, o kterých se nám tady v Poslanecké sněmovně nebo konec konců i kolegům ve vládě může jenom zdát.

A pokud takové pravomoce skutečně Česká národní banka chce, tak by podle mého názoru té debatě o rozšíření pravomocí měla předcházet debata o postavení České národní banky v systému hospodářsko-politických institucí. A zda při růstu těch pravomocí není debata i o tom, jakým způsobem třeba budou nominováni členové bankovní rady do té rady, jestli není úvaha při tak dramatickém zvýšení pravomocí se nad tím pobavit. Protože to by byl logický důsledek v okamžiku, kdy nějaká instituce dramaticky získává větší pravomoce, tak by měla automaticky získávat i větší odpovědnost. A mělo by být politickým tématem, jakým způsobem jsou do té banky nominováni nebo nejsou nominováni její členové. To znamená členové bankovní rady.

Souhlasím s tím, že měnová politika za poslední léta prodělala dramatické změny jak v teoretické, tak v praktické úrovni. Souhlasím s tím, že sledovat hypoteční trh a ceny hypoték, ale i ostatních aktiv, je nesmírně důležité, protože tím hlavním, co mimo jiné komplikovalo způsob řešení krize a vůbec to, jak se při té krizi centrální banky chovaly, tak ten problém tkví v tom, že Česká národní banka, jejímž hlavním úkolem je pečovat o stabilitu cenové hladiny, tak tato Česká národní banka stabilizuje cenovou hladinu tím, že měří inflaci prostřednictvím takzvaného CPI indexu spotřebitelského koše. Ten spotřebitelský koš zahrnuje spoustu produktů a spoustu zboží takové té aktuální dennodenní spotřeby, nicméně nezahrnuje tak závažné ceny, protože se hůře měří, jako jsou ceny právě finančních aktiv, ale i právě ceny nemovitostí.

A to byl mimo jiné i problém ve Spojených státech, že české národní banky reagovaly na ceny, reagovaly na situaci, ale ta hlavní cena nebo ta cena, která způsobila největší problém při ekonomické krizi, to znamená růst ceny nemovitostí, tak na ten centrální banka neviděla nebo viděla na něj se zpožděním a neměla ho v tom, co měří a na co reaguje. Stejně tak to má Česká národní banka, která používá měnově politický režim takzvaného inflačního cílování, který cíluje inflaci, ale pouze na ten spotřebitelský koš, (Poslanec se odmlčel pro ztišení hluku v sále.) a myslím si, že je před ekonomickou obcí velká debata, jakým způsobem zahrnout právě i ceny aktiv, jak těch finančních, tak těch nemovitostních do nějakého rozumného indexu, na který bude reagovat měnová politika. Já ostatně považuji ten měnově politický režim cílování inflace za překonaný. Nedokáže reagovat na bubliny na trzích aktiv právě proto, že dogmaticky měří pouze ceny spotřebitelského koše. A považuji za jeden z problémů, proč právě měnové politiky v jednotlivých zemích selhaly, tak považuji i to, že právě -

Místopředseda PSP Jan Bartošek: Já se omlouvám, pane poslanče, ale opět ač nerad musím ctěnou Poslaneckou sněmovnu požádat, aby se ztišila. V případě, že máte něco důležitého k řešení, tak vás chci požádat, abyste šli řešit tyto věci do předsálí. Děkuji vám.

Prosím, pane poslanče, pokračujte.

Poslanec Jan Skopeček: Já vám taky, pane předsedající, velmi děkuji. Já to velmi rád zopakuji. (Smích v lavicích.)

Myslím si, že měnově politický režim, který Česká národní banka používá, a to je měnově politický režim inflačního cílování, se zkrátka překonal. A to, že se překonal, právě dokázal i průběh té celosvětové ekonomické krize, která se rozpoutala ve Spojených státech, na který nedokázala měnová politika standardně a efektivně reagovat, protože právě centrální bankéři, kteří se orientují na inflaci, nedokázali měřit inflaci celkovou, která by zahrnovala tak důležité statky, jako je bydlení nebo jako jsou finanční aktiva, ale reagovala pouze na spotřebitelský koš, což je opravdu o něčem jiném než o celkové cenové hladině.

Čili já si myslím, že pokud máme schvalovat novelu zákona o České národní bance a pokud chceme rozšiřovat pravomoce České národní banky, tak by tomu skutečně měla i ze strany České národní banky, protože si jsem jistý, že jednotliví členové České národní banky na to mohou mít podobný názor, že skutečně považují ten režim inflačního cílování za více méně vyčerpaný a hledají sami cestu, jakým způsobem vedle spotřebitelského koše zahrnout do toho zrcadla, na které se dívají, když rozhodují o nastavení měnově politických nástrojů, jak do toho systému právě dostat i ceny nemovitostí. (Hluk v sále zesílil.)

Když už jsme u cen nemovitostí, tak je určitě důležité zdůraznit, že pokud se na ten trh a na ten vývoj cen budeme dívat, tak je potřeba - (Poslanec se odmlčel.)

Místopředseda PSP Jan Bartošek: Ano, opět zjednám klid v sále. Kolegové a kolegyně, budu jmenovat ty z vás, kteří nerespektujete moji žádost o ztišení. (Z lavic se ozývá: pšššš.) Děkuji.

Poslanec Jan Skopeček: Mně je to líto, musím to zopakovat ještě jednou. Ne, vážně. Já si myslím, že debata o měnové politice je podstatná, protože všichni vědí - a pan guvernér moc dobře, že zatímco fiskální politika díky mandatorním výdajům je téměř nefunkční a neakční a vláda ji může používat stále méně a méně pro aktivní hospodářskou politiku, tak naopak význam centrálních bank a jejich měnové politiky na celkové hospodářské politice roste. A já si skutečně myslím, a myslím to vážně a ne proto, abych zdržoval svůj proslov, ale myslím zcela vážně, že měnově politický režim inflačního cílování, který Česká národní banka používá už celou řadu let, se vyčerpal. A já bych od centrálních bankéřů očekával, když přicházejí do Poslanecké sněmovny se zákonem, s novelou zákona o České národní bance, že té diskusi, pokud chtějí další nástroje, bude předcházet diskuse i o tom, jestli právě režim inflační -

Místopředseda PSP Jan Bartošek: Já se omlouvám, pane poslanče, ale opět k mé velké lítosti - předtím bylo hlučení zleva. Levá část jednacího sálu se uklidnila a nyní se hluk přenesl do pravé části sálu. A tak vás žádám, kolegové, o ztišení, abyste respektovali to, co pan kolega Skopeček přednáší. Prosím.

Poslanec Jan Skopeček: Děkuji pěkně a zopakuji to potřetí.

Myslím si, že předložení toho zákona měla předcházet velmi hluboká diskuse o tom, jakou cestou se Česká centrální banka v budoucnu vydá, protože debaty i v ostatních zemích u Evropské centrální banky méně, ale zejména u FEDu existují. A je před námi zkrátka úkol, jakým způsobem měnovou politiku přizpůsobit novým hospodářsko-politickým podmínkám.

Důležitá věc, která s tímto zákonem souvisí, a možná i důvod, pro který Česká národní banka s tímto zákonem přichází, je situace na našem hypotečním a nemovitostním trhu. O tom hypotečním už jsem hovořil a ukazoval jsem na číslech, že při srovnání s ostatními například evropskými zeměmi nijak nevybočuje.

Ještě bych se chtěl zastavit u vývoje cen samotných nemovitostí, protože to je bezesporu další část, kvůli které se Česká národní banka obává toho, že se hypoteční trh bude přehřívat a že na trhu nemovitostí vznikne bublina. Samozřejmě že cena aktiv nebo rostoucí cena nemovitostí je zčásti způsobena tím, že se poskytuje spousta hypoték, ale z velké části, a to si, vážení kolegové, přiznejme, z velké části cena nemovitostí roste i proto, že se v České republice nestaví. Počet dokončených bytů v České republice je dramaticky nižší, než byl v uplynulých letech. Za to samozřejmě nemůže Česká národní banka, za to může regulace zejména stavebního řízení a územního plánování. Rozumím tomu, že nejde srovnávat Prahu s ostatním zbytkem republiky, ale skutečně když se podíváte na statistiky, tak rostoucí cena nemovitostí je skutečně z velké míry způsobena tím, že se staví nedostatek bytů.

A právě ta uvolněná měnová politika, ke které Česká národní banka přispěla, motivu stále více a více klientů brát si hypoteční úvěry a kupovat stále a stále menší počet nemovitostí a bytů, což nemůže vést k ničemu jinému, než že cena nemovitostí dramaticky roste. A už ten samotný fakt, že cena nemovitostí roste, vede k tomu, že si řada zejména mladých rodin a začínajících párů svoje vlastní nové bydlení nemůže dovolit.

Nemůže si ho dovolit kvůli cenovému nárůstu a Česká národní banka přichází ještě s další regulací, která vedle vyšší ceny nemovitosti bude komplikovat život těm, co budou žádat úvěr ve smyslu toho, že budou muset dokládat, do jaké míry dokážou ten úvěr financovat. My tady skutečně omezujeme, a já se to nebojím říct, pokud tato novela bude schválena -

(nedokončeno kvůli konci jednacího dne).