Radikální, mnohdy za hranicích spisovného jazyka, ale proti gustu žádný dišputát, jak pravil Jára Cimrman. O vhodnosti a orientaci v domácí i zahraniční politice byly pochybnosti již vážnějšího rázu, ale stále se našlo dost spoluobčanů, kterým se taková slovesnost zamlouvala. V následujících letech však mnoho konkrétních činů nenásledovalo, ale to by se dalo, alespoň zpočátku omluvit nepřipraveností týmu a omezenými pravomocemi prezidenta.

Zhruba v polovině pětiletého volebního období však nastává podivuhodný obrat, slovník zůstal stejný, ale stále více se projevovaly i zcela konkrétní činy. Prezident podpořil nejen slovně, ale i svojí přítomností ministra financí v kauze Čapí hnízdo. Stále více kritizoval předsedu vlády i celou sociální demokracii. Mám proti socanům také hodně výhrad, ale jako občan u Miloše Zemana to lze připsat zatrpklostí a pomstou za to, že tato strana jej nepodpořila při volbě prezidenta a umožnila tak nástup Václava Klause. Poté začalo sbližování ministra financí a prezidenta nabývat na intenzitě. Prozatímním vrcholem je po zbytečně okaté kritice novely zákona o střetu zájmů podání stížnosti na tento zákon u Ústavního soudu. I zdůvodnění přednesené stručně mluvčím prezidenta vytýkající porušování ústavou zaručených práv vyznívalo ve prospěch dnes již naprosto jasné koalice Hradu a Agrofertu.

To vše by se dalo zcela prostě vykládat, jako snahu pojistit se pro případ, že by se po podzimních parlamentních volbách stal z místopředsedy vlády její předseda. Z pohledu prezidenta, který chce pokračovat i v druhém volebním období je to jistě chladný, nepříliš morální, ale pochopitelný kalkul.

S námitkami proti zákonu, který nepatrně ovlivní miliardáře a možná mu způsobí nepatrnou finanční újmu, zdůrazňuji to slovo možná, přispěchal prezident s až zarážející rychlostí. Den poté, co se prezident zastal miliardáře však přišlo prohlášení, které vysloveně mrazí a zpochybňuje čistotu motivace tohoto lidového prezidenta.