Intervence centrální banky nepomáhají a rubl jenom za září a říjen ztratil vůči dolaru 16,5 procenta, je nyní v kritickém kurzu 41,13 za jeden USD (vůči euru to není o nic lepší). O problém nejde snad ani tolik kvůli inflaci, i když to je pochopitelně velká potíž. Horší je, že to ukazuje obrovský a nepřetržitý odliv kapitálu ze země. To není v ruských podmínkách nic nového, ale tentokrát nejde jenom o oligarchy a nejvyšší vládní či stranické úředníky, kteří sice hovoří o lásce k vlasti, ale kupují nemovitosti v Londýně. Nyní jde o každého, kdo si to může dovolit. Stále více Rusů sice fyzicky žije ve vlastní zemi, svůj majetek ale posílá mimo dosah případného kolapsu. Což je asi stejné, jako volat hoří a přikládat do ohně.

Ruský finanční sektor byl zasažen sankcemi předpokládaným způsobem a možná ještě více, omezení přístupu ke zdrojům na mezinárodních trzích se ukázalo jako rozhodující – i když celkem nenápadná rána. Finanční ekonomika je klíčové místo každého alespoň trochu moderního hospodářství. Vliv ostatních sankcí je marginální a neměly být vůbec zavedeny, ale to je nyní již vedlejší. Stejně jako dopady tak zvaných protisankcí, tedy zákaz dovoz potravin.

Jestli Rusové budou pojídat jablka z Polska nebo dovezená přes hory a doly z druhé půlky světa, to má na reálnou ekonomiku (s výjimkou polských sadařů) minimální vliv. Tím se nijak nechci dotknout Madety a exportu sýru niva, jenom konstatuji, že jde o z makroekonomického hlediska (zdůrazňuji), o otázky za desetinnou čárkou.