Ujasněme si to na číslech. Co se týká hrubého domácího produktu na hlavu (obyvatele), jsme podle CIA FactBook na devětapadesátém místě (z 230 zemí). Když ale odečteme státy – nestáty jako ostrov Man nebo třeba Jersey, posouváme se s přehledem do středu čtvrté desítky s 28,4 tisíci dolarů na obyvatele. Podle OSN je Česká republika na osmadvacátém místě co se týká „indexu lidského rozvoje“, což můžeme považovat také za „kvalitu života“ (nejde jenom o ekonomiku, ale i sociální aspekty, zdraví či kriminalitu). Podle podobně koncipovaného žebříčku společnosti Deloitte jsme dokonce dvaadvacátí. Charakteristické přitom je, že v anketě, kterou k informaci o tomto výsledku připojil server TN.cz spojený s televizí NOVA, tři čtvrtiny respondentů vyjádřily nespokojenost s kvalitou života v České republice. Na což lze říci jenom jedno: mnoha Čechům by prospěl několikatýdenní výsadek do takových radostných oblastí, jako Jemen nebo Středoafrická republika.

Samozřejmě samotná nespokojenost není nic špatného. Touha být lepší je naprosto v pořádku. Napnutá správným směrem vede ke zlepšování. Jenom jestli to ale není spíš koukání po těch, kdo mají více a užírání se závistí. Nicméně to ať si každý přebere sám.

Ve skutečnosti se ale máme výborně. Dokonce i ti, kteří trpí nouzí nebo nedostatkem, jsou na tom stále podstatně lépe, než nějakých osmdesát nebo více procent lidstva. Příliš jednoduše zapomínáme na to, že žijeme na kontinentě, kde jsou války po dlouhá desetiletí velmi výjimečné, kde se dostane zdravotní péče v podstatě každému, kde chudoba neznamená dlouhodobé hladovění, kde většina lidí (nikoliv všichni, ale jistě většina) má velký prostor pro rozvinutí svých schopností a dovedností… Pokaždé, než vyslovíme něco radikálního, měli bychom si to pětkrát zopakovat.