Takže nepřekvapí, že kdo se i jenom zběžně projde seznamy kandidátů, skoro všude najde lidi, kterým dát hlas prostě nechce a také lidi, které by v Zastupitelstvu hlavního města Prahy rád viděl.

Třeba a jenom namátkou. Hnutí Pro Prahu vede Zbyněk Passer, který se mně osobně docela líbí a i když je to konkurence, pro něj bych vcelku klidně ruku zvednul. Ale nikdo nemůže chtít, abych zároveň s ním posílal do pražského Zastupitelstva Pavla Ždárského, který ještě nedávno v dresu ODS obhajoval nechutně účelové rozdělení města na deset obvodů. A může mi být docela sympatická kandidátní listina stejného hnutí třeba na Praze 1, ale abych kvůli tomu volil Oldřicha Lichtenberga, který produkoval pro sociální demokraty monstrkoncerty a režíroval jejich kampaně v časech Jiřího Paroubka? Nebo na kandidátce ANO najdu lidi, kteří jsou určitě zajímaví, které znám a věřím jim. A pak spoustu, kterým se mi hlas dát nechce – tím neříkám, že jsou špatní, prostě je neznám. Ale znám jiné lidi z jiných stran a ti mi vyhovují, tak proč si s tím trochu nepohrát?

V obecních volbách totiž má občan možnost tak zvaného panašování, což v této souvislosti znamená výběr kandidátů napříč stranami. Když to přeženu, tak si můžete u volební urny říct, že dáte hlas jenom profesorům a docentům (abych nebyl krácen) a sestavit si svojí „vědeckou“ kandidátku. Nebo si vybrat pouze lékaře, ekonomy nebo jenom právníky (i když řada lidí by možná volila všechny ostatní kromě právníků a také platí, že právě v tomto oboru není hnedka každý JUDr. A na první pohled poznatelný).

Nechme extrémů. Je prostě možné vzít si tu obrovskou plachtu, věnovat tomu nějaký čas a vybrat si lidi, ve které má ten který konkrétní volič důvěru.