Před několika dny se objevila zpráva, že vláda chce směřovat svojí aktivitu k přijetí eura „kolem roku 2020“. Premiér Bohuslav Sobotka věc následně znovu povýšil na politický problém. Na sjezdu ČSSD byl plán „2020“ zařazen mezi priority sociální demokracie, ale předseda vlády k tomu dodal, že skutečně se uvidí až po volbách plánovaných na rok 2017. Jinými slovy je zde řečeno, že sociální demokraté připravují pro tyto volby otázku opuštění koruny a přijetí eura jako „téma“ kampaně. Což by znamenalo naprosté zpolitizování tohoto v podstatě ryze odborného problému.

Ve skutečnosti je česká ekonomika připravena přijmout společnou měnu v podstatě okamžitě – dokonce jsme daleko kvalifikovanější pro euro než mnohé země eurozóny. O Řecku nebo Španělsku ani není řeč, ale i ve srovnání s Itálií a mnoha dalšími ekonomikami jsme stabilizačním prvkem. Jinými slovy se nepotřebujeme „honit“ za určenými kritérii. Co je skutečně naším problémem a co skutečně má smysl diskutovat (ale hlavně ne v politické rovině!), to je elementární otázka, zda je pro nás v dané době euro důležité a přínosné.

Odpovědí může být mnoho. Pro někoho společná měna představuje potvrzení ambicí, sebejistotu, pocit sounáležitosti a hrdost nad splněným úkolem. To není ironie ani to nijak nechci zesměšňovat – to všechno jsou pocity, na které má kdokoliv právo. Pro jiného má společná měna význam v odbourání kurzového rizika. Což je zase validní postoj – minimálně vzhledem k tomu, že hlavní masa českého exportu směřuje do zemí s eurem. Pro další lidí znamená euro naopak potupu, neboť vlastní měna je pro ně součástí státnosti. Ani to by nebylo dobré zesměšňovat, i když by možná bylo lepší stavět státnost na významnějších hodnotách.