Když se hovoří o terorismu, obvykle nám v našich časech naskočí sebevražedný atentátník blouznící o islámském státu. Pozor na tuto zjednodušující představu. Je to jenom jedna z mnoha forem násilí, které směřuje proti moderní euroatlantické společnosti a kultuře. Kdybychom se vrátili o pětatřicet či pětačtyřicet let do historie, při slově terorismus by nám naskočily Rudé brigády, hanebný palestinský útok na izraelské sportovce v Mnichově, IRA, dopisové bomby nebo Frakce Rudé armády. A před dvaceti lety Timothy McVeight a Oklahoma City.

Útok teroristů proti prodejně luxusních automobilů může možná u někoho v podstatě vzbudit sympatie. A dost možná, že takových lidí přibývá. Proč? Připusťme si, že Winston Churchill měl pravdu, když poznamenal: „Demokracie je nejhorší způsob vlády, s výjimkou všech ostatních způsobů, které jsme vyzkoušeli.“ Vždycky se najde někdo, kdo má chuť otestovat, zda opravdu platí, že kdyby komunisté vládli na Sahaře, byl by písek na příděl. Což je věta také připisovaná Churchillovi (i když není doloženo, že ji skutečně použil). Nicméně krátká návštěva Venezuely dokazuje, že je to věta stoprocentně pravdivá.

Terorismus vycházející z komunistických, anarchistických či fašistických idejí je stejně hanebný, jako terorismus náboženský. A naopak terorismus náboženský je stejným útokem na konstituci a vládu práva, jako terorismus komunistů z Rudých brigád či Frakce Rudé armády nebo McVeightova bomba u federální budovy. Neexistuje v tom v podstatě žádný rozdíl a vždy jde o jediné. Teror má většině vnutit vůli menšiny. A opravdu není zase tak podstatné, zda tou vůlí je mnohoženství a prosazení jediného náboženství nebo nadřazenost jedné rasy nebo nadřazenost jedné třídy a princip „všem stejně“.