Děkuji. Vážená paní místopředsedkyně, vážený pane poslanče, vážené poslankyně, vážení poslanci, já jsem rád, že ještě zbývá cca hodina do konce písemných interpelací, tzn. je dostatečný prostor pro to, abychom se nyní věnovali církevním restitucím a abych informoval Poslaneckou sněmovnu o tom, jakým způsobem dochází k naplňování příslušného zákona.

Především chci ale říci na začátek, že pokládám interpelaci poslance za zcela legitimní nástroj, který poslanec má plné právo uplatnit, zcela tak pokládám za naprosto v pořádku, že poslanec může být nespokojen s odpovědí ministra nebo předsedy vlády a uplatní ten požadavek i teď v rámci ústních interpelací, a myslím si, že je v této situaci mou povinností, abych rozšířil svou písemnou odpověď, kterou jsem poslal panu poslanci Grebeníčkovi, a informoval v rámci tohoto bodu obsáhleji o tématu, na které jsem byl dotazován.

Čili dovolte mi nyní, abych se věnoval této konkrétní problematice v rámci odpovědi na písemné interpelace. Na začátku bych chtěl znovu připomenout, protože téma církevních restitucí je téma konfliktní, je to téma, které rozdělilo naši společnost, že za vlády Petra Nečase jsem spolu s dalšími poslanci hlasoval proti přijetí návrhu zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Proti návrhu zákona tehdy hlasoval i celý poslanecký klub sociální demokracie, který byl v opozici. Nicméně zákona byl přijat.

Chtěl bych také informovat Poslaneckou sněmovnu o tom, že jak procedura při přijímání tohoto zákona, tak i jeho samotný obsah byl předmětem celkem tří stížností podaných u Ústavního soudu České republiky, konkrétně senátory a poslanci sociální demokracie, Věcí veřejných a také KSČM. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 29. května 2013 výhrady vůči zákonu odmítl. Procedura při přijímání zákona i jeho samotný obsah tak byly shledány v souladu s ústavním pořádkem České republiky. My jsme jako tehdy ještě opoziční strana vyčerpali možnosti, které jsme měli v situaci, kdy návrh zákona byl schválen tehdejší vládní většinou a kdy tedy Ústavní soud posoudil jeho soulad s Ústavou České republiky a bohužel stížnostem, které byly podány jak na proceduru, tak na samotný obsah zákona, nevyhověl.

Již v únoru roku 2013 pak byly podepsány smlouvy o vypořádání se 16 církvemi a náboženskými společnostmi. V těchto smlouvách se Česká republika zavázala k vyplacení finanční náhrady po dobu třiceti let a k vyplácení příspěvku na podporu činnosti po dobu sedmnácti let. Opět připomínám, že tyto smlouvy byly podepsány bývalou vládou Petra Nečase. Církve a náboženské společnosti se naproti tomu ve smlouvách zavázaly, že jejich nároky týkající se původního majetku, jenž se stal v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 předmětem majetkové křivdy a který se podle zákona z roku 2012 nevydává, jsou vypořádány, a to včetně nároků, které ke dni uzavření této smlouvy nejsou známy. Česká republika se jako demokratický právní stát nemůže vydat cestou jednostranného zrušení či změny takto uzavřených smluv. Jednostranná změna těchto smluv ze strany vlády by byla ve zjevném rozporu s principy právní jistoty a předvídatelnosti práva.