Jeho výskyt je alarmující - setkává se s ním 30% žen. Tomu nemůžeme mlčky přihlížet.  Proto jsem v roce 2006 podpořila zákon proti domácímu násilí, proto podporuji etickou výchovu, která vede k úctě k člověku. A proto také podporuji nulovou toleranci násilí na ženách i jeho tvrdý postih, pokud k násilí dochází.  Tvrdím, že k těmto účinným opatřením Istanbulskou úmluvu nepotřebujeme.

Diskuse o Istanbulské úmluvě otevřela zásadní společenské téma - tím je zavádění tzv. genderové ideologie.  V roce 2011 se totiž do dohody dostal průlomový aspekt - Istanbulská úmluva je první mezinárodní smlouva obsahující definici pohlaví.  ADF (Alliance Defending Freedom) International uvádí jako znepokojující formulace například kontroverzní definici genderu, která nebyla konsensuálně přijata. Gender je touto definicí chápán jako sociální konstrukt, který je nezávislý na biologické realitě.  Úmluva má za cíl vymýtit jakékoliv „stereotypní genderové role založené na tradicích“. „Dvojí rozměr lidstva“ (muž a žena) a manželství mohou být stigmatizovány jako záležitosti založené na stereotypních genderových rolích a takto by to mohlo být prezentováno také ve školních materiálech a učebních osnovách.  Tyto a další oprávněné výhrady znamenají ztrátu podpory pro tuto úmluvu.

To však neznamená, že rezignujeme na boj proti domácímu násilí a především na jeho prevenci.  Letos v březnu jsem na plénu Evropského parlamentu přednesla své stanovisko ke zprávě Evropské komise “The fight against violence against women and girls and the ratification of the Istanbul Convention by EU Member States”. Když to shrnu - důležitější než ratifikace úmluvy, je prosazení nulové tolerance násilí na ženách.