"Dlouho tam žil, hovoří plynně německy stejně jako česky, a byla by to jakási důstojná tečka za jeho politickou dráhou," prohlásil prezident. Tolik fakta. Zprávu jsem vzal na vědomí a v důsledku přívalu dalších zpráv a politických (dez)informací pustil z hlavy. Prostě jsem ji vytěsnil.

Ve čtvrtek 29. srpna jsme s rodinou byli v Praze na koncertu Hlasy světla. Nádherně zpracované, ale těžké téma Roberta Jíši o životě a smrti mne rozebralo na atomy. Domů jsme se vraceli dost pozdě. Projížděli jsme noční Prahou, a co chvíli viděli stříbrný služební vůz či dodávku s nápisem POLICIE. Všimli jsme si toho všichni, já, manželka i syn. Na tuhle dobu v jinak poklidném městě hemžení a mumraj bezpečnostních složek prostě nešlo přehlédnout. Snad to bylo ještě hlavou plnou Hlasů i Světla, snad tím místem kolem Malé Strany, asociovalo to ve mně onu středeční noc, popisovanou domorodci podobným ruchem a vzruchem. Noc, kdy tzv. „sportovní hry“ (údajné pracovní označení policejní akce v kauze Nagyová) začaly pád Nečasovy vlády, kdy represivní složky předvedly svou moc v plné síle a kdy se všichni začali hádat o to, co je a co není korupce. Noc, na kterou se dá zapomenout jen těžko.  

Za totality se hanobení republiky (§ 102) dopustil ten, kdo veřejně hanobil republiku nebo nejvyšší státní orgány. Za to mohl být odsouzen k trestu odnětí svobody až na dva roky. Stejný trest mohl postihnout toho, kdo snižoval vážnost presidenta republiky nebo kdo veřejně hanobil jiného čelního představitele republiky pro výkon jeho pravomoci nebo "vůbec pro jeho činnost v životě politickém" (§ 103). Svými dalšími slovy bych se mohl podobného skutku dopustit. I při vědomí toho, že se na mne nevztahuje poslanecká imunita, a při vědomí toho, že se teď mohu dostat do hledáčku prezidentových pochopů jako potížista, který zasluhuje lekci, učiním tak. Uklidnit mne snad může jen to, že uvedená právní úprava neplatí již od 1. ledna 1998. Ale přesto, znáte to. Takže do toho.