Vážený pane předsedo Poslanecké sněmovny,
vážený pane předsedo vlády,
vážený pane předsedo Ústavního soudu,
Vážený pane předsedo Nejvyššího soudu České republiky,
vážená paní předsedkyně Nejvyššího soudu Slovenské republiky,
vážený pane ministře spravedlnosti,
vážení zahraniční hosté,
dámy a pánové,

jsem rád, že zde dnes mohu vystoupit při zahájení této mezinárodní konference. Nebudu se zde vyjadřovat k historii českého soudnictví, neboť na rozdíl od většiny zde přítomných nejsem v této oblasti odborníkem.  Zůstanu u  stoletého výročí naší země. Letošní rok se nese ve znamení oslav výročí takzvaných „osudových osmiček“ české historie a to především stého výročí od vzniku samostatného Československa, ke kterému se váže také sté výročí založení Nejvyššího soudu Československé republiky. Většina těchto „osmičkových výročí“, však nejsou připomínkou radostných událostí, tím mám pochopitelně na mysli události roku 1938, 1948 a 1968, které na dlouhá léta znemožnily našim zemím možnost plného rozvoje demokracie a tím pochopitelně utrpěl i náš soudní systém.

Tato konference je nazvána „Role nejvyšších soudů v měnící se době“.  Doba se opravdu mění, mnohdy dokonce rychleji, než si často uvědomujeme. Díky všudypřítomnému vlivu moderních komunikačních technologií máme dnes snadný přístup k takovému množství informací, že bychom si to před těmi sto lety nedovedli ani představit. Můžeme svobodně cestovat téměř po celém světě, životní úroveň neustále roste a celá společnost se relativně rychle posouvá kupředu. Role Nejvyšších soudů však v mých očích zůstává stále stejná, tedy stát na samotném vrcholu soudního systému státu jako konečný článek, který rozhoduje o mimořádných opravných prostředcích proti rozhodnutím soudů nižších instancí a především sjednocuje judikaturu v zemi. To však ještě neznamená, že se práce Nejvyšších soudů s postupem času nemění.