Vypadalo to, že se do Dněpropetrovsku vůbec nedostaneme. 15. prosince, kdy v tomto třetím největším městě Ukrajiny mělo proběhnout slavnostní zahájení třídenního festivalu českých lidskoprávních filmů Jeden svět, byl uzavřen vzdušný prostor nad celou východní Ukrajinou – včetně letišť v Charkově, Záporoží a Dněpropetrovsku. Bezpečnostní složky varovaly před hrozbou teroristického útoku. Naše výprava ale cestu nevzdala: letěli jsme z Mnichova do Kyjeva a tam nasedli na vlak, který směřoval na východ země.

První dojmy: lidé chudnou a viní z toho vládu

Kyjevem jenom projíždíme – z letiště Borispol na hlavní vlakové nádraží. Nejdříve jedeme nekonečným labyrintem obludných panelových novostaveb, vyrůstajících po okraji všech metropolí bývalého Sovětského svazu jako nutnost uspokojit poptávku po bydlení v překotně rostoucím velkoměstě. Náladu této jednotvárné zástavbě dodávají ukrajinské vlajky vyvěšené v mnoha oknech. Řidiči na autech mají rovněž žluto-modré vlajky. Historickým centrem města neprojíždíme, a tak nejvíce povznášejícím zážitkem je západ slunce a most před Dněpr.

V honosné budově Kyjevského hlavního nádraží potkáváme jen uspěchané, zachmuřené lidi. Ten ustaraný výraz je rodovým znakem obyvatel, kteří se narodili a vyrůstali v dobách sovětského impéria. Mladí lidé jsou otevřenější a přívětivější. Občas zahlédneme vojáka v plné polní, odjíždějícího na východ. Kolem bufetu, kde se nalévají desítky druhů vodky a jiných lihovin, se procházejí bezdomovci a nonšalantně žádají o jídlo z našeho talíře.

Režisér Břetislav Rychlík, který vezl do Dněpropetrovsku svůj film z cyklu Fenomén Underground, si popovídal s majitelkou stánku občerstvení přímo na nástupišti kyjevského nádraží. Živnostnice si stěžovala, že pracuje od nevidím do nevidím, ale lidé nemají peníze, zákazníků stále ubývá a ona neví, jestli se v nadcházejících měsících vůbec uživí. „Je to bída,“ stěžuje si a viní ze svého ekonomického úpadku současnou ukrajinskou vládu. A nebyla to první kritika, kterou jsme slyšeli na adresu vlády.