Po roční přestávce zavítal ruský prezident Vladimir Putin do Evropské unie. V Miláně se zúčastnil otevření ruského pavilonu na výstavě EXPO 2015 a setkal se s italským premiérem Matteem Renzim. Se svým bývalým partnerem z G8 Putin mluvil především „o kupeckých počtech“, vypočítával ztráty italských firem v důsledku protiruských sankcí a naznačoval, že Rusko může najit obchodní partnery jinde. Ruský prezident postupuje podle staré Brežněvové strategie - při jednání se západními státy obchází problematické konfliktní body, hledá společné zájmy, především ekonomické, tu lichotí, tu vyhrožuje. Itálii Putin vnímá jako slabší článek evropského jednotného postoje k ruské agresi na Ukrajině a pokračuje ve své politice štěpení jednoty EU a „nahlodávání“ jednotlivých států Unie v otázce protiruských sankcí. Italský premiér Renzi stejně jako před tím český prezident Zeman pomáhá Putinovi v situaci, kdy ruský prezident trpí mezinárodní izolací.

Vyvrcholením italské cesty prezidenta Putina bylo setkání s papežem Františkem ve Vatikánu. Stalo se to jen několik dnů po ukončení jednání G7, kam Putin nebyl pozván. Své zklamání z toho, že s ním od anexe Krymu skoro nikdo nechce mluvit, Putin nedával najevo a bagatelizoval význam G7, kterou nazval „zájmovým spolkem“, jehož rozhodnutí stejně nejsou závazná. Na společné tiskové konferenci s italským premiérem Matteem Renzim Putin vyloučil spolupráci s G7, protože členové tohoto společenství nechtějí slyšet Putinův „alternativní názor“. V tom má pravdu. Pokud by se Putin letošního vrcholného setkání státníků přece jenom zúčastnil, zcela jistě by se s nikým nedohodl. Měl by „alternativní názor“ nejen na anexi Krymu a válku v Ukrajině, ale i na hlavní téma rozhovoru – boj proti klimatickým změnám a zákaz využívání fosilních paliv do konce století. V takové vizi budoucnosti rozvinutých států světa Rusko jako dodavatel ropy a dalších fosilních paliv ztrácí význam. Pokud je Putin u moci, Rusko se bude ubírat jinou cestu.

Putinův comeback: setkání s papežem Františkem

Před deseti lety Putin označil rozpad Sovětského svazu za největší geopolitickou katastrofu 20. století a trefil tím výrokem do černého. Pojmenoval totiž životní pocit rozčarování průměrného Rusa, pocit ukřivděnosti ve vztahu se Západem, výmarský syndrom prohry a pádu do bezvýznamnosti. Stejným komplexem méněcennosti trpí i sám Putin, cítí se být zhrzen Západem, má potřebu „být u toho“, spolu s dalšími vyvolenými světovými lídry držet kormidlo světových dějin, jako Stalin na konci druhé světové války v Jaltě dělil Evropu.

Proto je pro Putina velkým ponížením vyloučení z G8 - elitního klubu nejmocnějších tohoto světa. Ale pravý svět je přece mimo tento pozemský svět! Setkání s papežem jako s náměstkem Boha na zemi a světovou morální autoritou je pro Putina nejen absolutní satisfakcí, ale i povýšením do jiné, symbolické dimenze ochránce posvátných hodnot a věčných tradic. V rozhovoru s italskými novináři Putin prohlásil, že za 15 let ve funkci neudělal žádnou větší chybu a naznačil, že jeho kroky řídí Hospodin. Papež František prezidenta Putina v této roli „vyvoleného“ ještě podpořil, když mu daroval medailónek představující „anděla míru, který poráží všechny války a sjednocuje lidi". Mělo to vztah k tématu rozhovoru - papež vyzval Putina, aby vyvinul „upřímné a veliké úsilí“ k dosažení míru na východě Ukrajiny. Pozice papeže je pochopitelná – musí zachovat neutralitu a v obecné rovině vyzývat k míru. Bude to však mít nějaký účinek na ruského prezidenta?

K čemu Putin potřebuje papeže?

Putin usiluje především o upevnění vlastního monopolu na státní moc. Reálná politika ruského prezidenta je vedena snahou udržet se u moci, to znamená umlčet kritiky, uspokojit oligarchy, získat si přízeň širokých mas, vojenských a silových struktur. Válka za správnou věc ve jménu velkého Ruska je k tomu ideálním receptem.