Nobelova cena jako politikum

Nobelova cena stále zůstává nejprestižnějším oceněním pro přírodovědce. Z Čechů ji jako jediný získal akademik Jaroslav Heyrovský již před více než půlstoletím. To nevypovídá o kvalitách českých vědců, ale spíše o pravidlech Výboru pro udělení Nobelovy ceny a o nedostatcích české „vědecké diplomacie“. Češi totiž nedokážou úspěšně lobbovat za své vědce a získávat pro ně mezinárodní podporu.

Výjimkou se mohl stát profesor Antonín Holý, kterého na Nobelovu cenu navrhovala česká Akademie věd ještě za jeho života. Pro cenu stále platí omezení, že nesmí být udělena zemřelé osobě. Detaily nominačního procesu a rozhodování Nobelova shromáždění v Karolinska institutet jsou zveřejňovány až po padesáti letech, proto se můžeme jen dohadovat, proč Antonín Holý nebyl vybrán. Dnes už víme, že akademik Heyrovský byl nominován na Nobelovu cenu osmnáctkrát a opakovaně jeho nominace neprošla kvůli jednomu nepřejícímu kolegovi.

U nominace Antonína Holého mohlo být problematické již zařazení do oboru jmenování. Byl sice geniální chemik, ale věnoval se především aplikovanému výzkumu, konkrétně prováděl syntézu chemických látek, které měly potenciál sloužit jako léky. Nobelova cena v oboru chemie se uděluje především průkopníkům v základním výzkumu. Proto se čeští experti přiklonili k nominaci Antonína Holého za fyziologii nebo lékařství. Ale i v tomto oboru jsou preferovány objevy základních biologických a fyziologických jevů s přínosem pro medicínu, jako byl například Flemingův objev penicilínu. Do stejné skupiny objevů ovšem nepatří Holého syntéza antivirotik, ačkoliv ji významem a dopadem na osudy milionů pacientů zcela jistě můžeme s objevem penicilínu srovnávat.