Tou nejméně důležitou je fakt, že jejím členem už dva roky nejsem. Mnohem důležitější je, proč ODS v toku času opustilo tolik dlouholetých a často významných členů. Nemám totiž pocit, že jak já, tak ti další, co odešli, jsme změnili své názory. Změnila se spíš sama ODS.

V roce 1991 jsme ji totiž zakládali na určitých principech, které pak po „sarajevském atentátu“ byly v roce 1998 vycizelovány do čtyř „poděbradských artikulů“. Vzpomínáte? Nedotknutelné soukromí, levný stát, nezadlužená budoucnost, solidarita zodpovědných.

Tohle všechno ODS více či méně opustila a svůj původní étos naředila nově přišedšími členy, pro které namnoze není největším politickým nepřítelem nikdo jiný než její zakladatel a první předseda Václav Klaus. A dorazila to nemastná neslaná reakce ODS na migrační krizi a islamizaci Evropy a její oportunní, neboť ve stylu „mírného pokroku v mezích unijních zákonů“, vztah k Evropské unii. Otcové zakladatelé odešli sami nebo byli odejiti a stranu nyní „zachraňují“ ti samí, co ji spolu s Nečasem přivedli na okraj politického záhrobí.

Zároveň ODS spolu s ostatními silami politického a mediálního mainstreamu naskočila na populistickou vlnu nálepkování všeho, co se nenachází uvnitř úzkého středového názorového koridoru, za extrém. Ladislav Jakl to vtipně a zároveň zcela výstižně nazývá „extrémním centrismem“.