Zákonodárci se mýlí často. Není se proto co divit, že se zmýlili i tehdy, když přijímali zákon o zásluhách Václava Havla. Ponechme stranou, zda je to moudré, když politici nahrazují historiky a přijímají podobné deklaratorní zákony. Faktem je, že v novodobé české historii to má tradici. „Václav Havel se zasloužil o svobodu a demokracii,“ zní zatím poslední exemplář z této „legislativní“ řady, navazující na podobné deklarace o T. G. Masarykovi, M. R. Štefánikovi a E. Benešovi.

Není pochyb o tom, že první polovina tohoto „zákona“ je pravdivá. Havel se skutečně zasloužil o naši svobodu. Ať už jako disident v dobách totality, respektovaný vůdce sametové revoluce či jako první polistopadový prezident republiky, který zemi přivedl k svobodným volbám. Jenže následuje kardinální otázka: Je pravdivá i ona druhá polovina „zákona“? Zasloužil se Havel i o demokracii? O tom lze mít vážné pochybnosti.

Postupné rozčarování

Havlův koncept nepolitické politiky demokracii zabíjí. A havlovské dračí sémě zaseté již před prvními volbami, totiž že strany jsou pro straníky, zatímco Občanské fórum je pro všechny, dusí českou politiku i společnost dodnes. Havlova setrvalá kritika politických stran, přestože dílem oprávněná, byla a je pro českou demokracii devastující. Jakkoli totiž platí, že politické strany jsou nedokonalé organismy, současně platí, že bez polických stran prostě není demokracie. Proto potřebujeme lepší (a početnější) politické strany, nikoli jejich zpotvořenou náhražku.

Považuji sametovou revoluci a měsíce, jež následovaly, za nejhezčí období svého života. Určitě v tom nejsem sám. Vždyť všeobecné nadšení a pocit uspokojení z návratu svobodných poměrů by se tehdy daly doslova krájet. A Havel byl ikonou toho všeho. Jenže pak postupně přicházelo rozčarování, rozčarování z Havla coby politika ve svobodných poměrech. Ani v tom asi nejsem sám.