Odvolaného generálního ředitele České televize Jana Součka osobně neznám, tváří v tvář jsme se potkali jednou v životě, a to nedávno na jednání mediálního výboru Poslanecké sněmovny, kde on obhajoval nápad požadovat uhrazení škody, související s odvoláním dozorčí komise Rady ČT, po členech rady, kteří pro to zvedli ruku, a já tam pro změnu přišel odvyprávět příběh nezákonně odvolané Rady pro rozhlasové a televizní vysílání z roku 2003, jejímž jsem byl členem, kterýmžto aktem vznikla škoda o řád vyšší.

A když tedy je na stole nápad, že cálovat by měli radní ČT, mělo by totéž platit také pro expremiéra Špidlu a dalších 89 poslanců tehdejší vládní koalice ČSSD, KDU-ČSL a Unie svobody, kteří nezákonné odvolání naší rady odhlasovali. Se Součkem jsme při té příležitosti prohodili dvě tři věty a já mu v rámci osvěty věnoval svoji knihu „Reportáž psaná po popravě“, která líčí naši dvacetiletou anabázi zlovůlí české justice a politiky.

Ale zpátky k Součkovu odvolání. Líto mi jej není, ale zrovna tak nemám ani pochopení pro různé motivace členů Rady ČT, kteří pro jeho předčasnou popravu zvedli ruce. Proč? Protože jeho odvolání nic dobrého nepřinese. Není pochyb, že pro podstatnou část radních, které instalovala současná vládní koalice, byl Souček trnem v oku, protože nestál dostatečně pevně na jejích ideových a politických pozicích.