V páteční debatě v Událostech komentářích jsem měl možnost poprvé vyjádřit naši ideu zahraniční politiky České republiky. A protože debata je formát na ostrovtipné hlášky a skákání do řeči, využiju tento článek, abych to celé obšírněji vysvětlil. Začít ovšem musím trochu zeširoka.
Víte, jako bloger jsem se už v několika článcích tak trochu posmíval Polsku, protože to už sto let dělá stále tu stejnou geopolitickou chybu. Vždycky se spojí s jednou velmocí proti druhé velmoci a výsledkem je, že to pak schytá úplně nejvíc. První smlouvu s Hitlerem neuzavřel Stalin, ale Pilsudski… A ne, Polsko ve dvacátých a třicátých letech nebyla žádná demokracie… Vždycky jsem říkal, že Polsko by mělo svou zahraniční politiku stavět na spojenectví se zeměmi, které nemají velmocenské ambice.
No jo, jenže jestli je v něčem česká zahraniční politika za posledních sto let konzistentní, tak je to přesně to samé. Snaha nalézt nějaké široké dubisko, které by se stalo zárukou naší bezpečnosti. Postupně jsme takto vystřídali víceméně všechny evropské mocnosti, i jednu transatlantickou… a pokaždé do dopadlo stejně.
Který voličský tábor je agresivnější a více neslušný?Anketa
Pro mocnosti nikdy nejsme skutečný spojenec. Jsme pro ně vždycky jen figurka na geopolitické šachovnici. Můžeme se stát klidně i velmi cennou figurkou… v roce 1938 jsme měli pro spojence cenu plně vyzbrojených čtyřiceti divizí. V roce 1968 jsme měli armádu s tisíci tanky a stovkou nadzvukových letadel… Ale úděl figurky na šachovnici je vždy nakonec stejný – je obětována v zájmu geopolitické hry. To je jediný úděl, který malá země může mít.
Ostatně… dvacet let jsme se podíleli na okupaci Afghanistánu jako spojenci USA. Podíleli jsme se tam na zavraždění milionu civilistů, ekonomické stagnaci a raketovém vzestupu pěstování opia. Ti stejní, kteří se dnes vyvracejí z naší okupace Sovětským svazem a označují to za nejhorší českou tregédii, ti se klidně podíleli na mnohem horší afghánské tragédii a nehnuli ani brvou. Liberální lepšolidé se ze sovětské okupace nijak nepoučili. Ostatně, největším snem otrocké mentality není svoboda, ale mít také svého otroka.
Naše zahraniční politika je od Masaryka a Beneše vlastně naprosto konzistentní… Jen ubývá velmocí, které nás ještě nezradily…
Mimochodem, cítí Donald Trump nějaký vděk za naše angažmá v Afghanistánu? To přece byl po dvacet let hlavní argument – pomáháme Americe, oni to vidí, mají nás za to rádi, jsme spolehlivým spojencem a oni tedy díky tomu budou také spolehlivým spojencem. A ejhle, stačily jedny volby, výměna jedné hlavy státu a to všechno je zapomenuto. Ti stejní Fialové, Vondrové, Jakubové Jandové, kteří tvrdli jak nás mají v USA rádi, teď lomí rukama, že nás Amerika zradila… Ano, transatlantický bratr fakt nestojí o to, abychom se hlásili o zásluhy z jeho fiaska, které z největšího světového věřitele udělalo největšího světového dlužníka… sorry jako.
Stejně tak si všimněte, že si lepšolidé ani na minutu nedovedou představit jinou politiku, než tu, kterou dělají sami. Vyčítají nám, že se chceme přimknout k jiné velmoci, než k té, ke které se chtějí přimknout oni. Nedovedou si představit, že by hnutí Stačilo! mohlo přijít po sto letech s úplně novým konceptem.
Musíme budovat spojenecké vazby se zeměmi, které nemají velmocenské ambice. Pro ně jsme spojenci a ne figurky na šachovnici. Země, které jsou podobně velké jako my a se kterými (naštěstí) sousedíme. Našimi přirozenými spojenci jsou Slováci, Maďaři, Bulhaři, Chorvati, Slovinci… a Srbové. Ti především, protože Srbové nám byli ochotni přijít na pomoc v roce 1938 i v roce 1968. Jestli cítím nějakou českou hanbu, tak je to právě tohle. Za srbské spojenectví jsme se jim odvděčili otevřením, vzdušného prostoru pro bombardování NATO, které tam zabilo desetkrát víc lidí než dvacetiletá sovětská okupace u nás a vrhla zemi ekonomicky o deset let nazpět.
Malá Dohoda chtěla v roce 1938 své závazky vůči nám splnit, Velká Dohoda nás hladce obětovala… Velmoci jsou už prostě takové. Nikdo z nás ve Stačilo! nechce pod křídla další velmoci, protože to vždycky dopadne stejně. Buď ve spojeneckých závazcích se zeměmi sobě rovnými vytvoříme novou mocnost, nebo nás velcí obětují jako právě teď pro geopolitickou hru obětovali Ukrajinu… Nemáme-li následovat její osud, nesmíme prostě na tuto velmocenskou hru přistoupit a musíme se spojit s těmi, kteří to také pochopili a také nemají chuť se obětovat.
Naší budoucností je nějaká forma podunajské konfederace. Tam patříme, tam si nás váží a tam budeme první mezi rovnými.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovali 2 čtenáři)
Musíme budovat spojenecké vazby se zeměmi, které nemají velmocenské ambice?
autor: PV
